Tu nemocnici jsem musel přehodnotit. Jednak práce a jednak holky. Neuměl jsem si představit, že by dorazily a já se povaloval někde na patologii. Hm. No to snad ještě ne. Takže jsem vyrazil ráno do práce a ponořil se do víru. A že ho bylo...

„Se všichni zbláznili?“, pobíhal po kanceláři Přemek. „Chtěl jsem tady dožít klidný stáří a ne se zcvoknout.“

„Co je mu?“ zeptal jsem se Křečkodlaka, který zaujatě sledoval mobil.

„Vážení.“

Tak to bylo vážný.

„Dostal jsem informaci, že se budeme podílet na rektorátních projektech. Sice jsem se snažil vysvětlit, že už takhle bychom potřebovali aspoň dva lidi navíc, ale naprosto jsem neuspěl. Takže se máme na co těšit. Jirko, potřebuju s tebou mluvit mezi čtyřma očima.“

„No spíš bych někde poseděl. Co ty na to?“
 

Hm. To nebyla častá nabídka zrovna od něj.

„Jestli potřebuješ …“

„To je v pořádku. Ve čtyři?“

„Jasně, rovnou po práci. Dík.“ 
 

Chvilku jsem přemýšlel, ale nemělo to smysl.  

Lepší bude, když si na ten důvod počkám. Jestli to bude výpověď, bude veselo.  

Jak se to říká? Když se to .. tak se to.