Tak jo. Holky odjely a mně chyběly skoro hned. Přistihl jsem se, že při nákupu jsem automaticky mířil k jesenkám, co kupuju pro Myšku a k „voříškům“, co strašně ráda mlsá Pavlína. Takže jsem koupil pamlsky králici, jenže ona to stejně neocení, žere s obrovskou chutí snad úplně všechno.

Sotva jsem vyložil nákup, měl jsem telefon – Milena. Hm .. to už bude rok, co jsem s ní mluvil naposledy.

„Ahoj.“ Chvíli jsem váhal, jestli nemám dělat, že nevím, kdo volá, ale přišlo mi to zbytečné.

„Chtěla bych mluvit s Myškou,“ houkla na mne.

„Tak jí zavolej.“

„Nebere mi to. Mohl bys jí laskavě říct, že s ní chci mluvit?“

Ten hlas jsem fakt nepoznával. Docela by mě zajímalo, jestli ho používá standardně na mne a nebo jestli už ho takovej prostě má.

„A nechceš to zkusit jinak?“

„Jak jinak?“

„Třeba trpělivě znova od začátku.“

„Nech si to poučování. Já už ho od tebe nepotřebuju.“

„Kdybys měla pravdu, tak se k ní asi dovoláš, ne?“

Neměl jsem to říkat. Spustila docela dlouhý odstavec o tom, jak moc jí hlavně Myška ublížila, jak ona byla maximálně vstřícná a neodpustila si poznámku, že se nám to teď jezdí, když po nás nechtěla polovinu auta.

„Ježíš neplácej, prosím. Tady nejsi v Rychnově. Už tě vidím, jak každej měsíc platíš dvaapůltisíce za leasing a přistavuješ auto v Hradci s plnou nádrží.“

„Vůbec ses nezměnil!“ prskla.

Za to ty jo. A hodně.

„Takže já to shrnu. Myška je dospělá, buď na ní musíš jinak, aby s tebou mluvila a nebo musíš jinak na mne, abych jí k tomu něco řekl.“

„Jasně. Jako vždycky. Něco za něco,“ ušklíbla se na dálku.

„Ano. Zadarmo si žiješ jenom ty.“