Minulý týden jsem udělal tři zkoušky za jedna. Prostě to vyšlo. Horší bylo, co nevyšlo. Pavlína byla pořád zaražená a i když se říká, že tyhle věci má člověk nechat vyšumět, moc mi to šumění nešlo. A tak jsem spojil příjemné s užitečným a poprosil Myšku o jeden večer hlídání. Pozvání na malou oslavu Pavlínka neodmítla.

Tak jsme si hezky seděli v útulném zákoutí, když z ní najednou vypadlo:

„Jsem na tebe hrdá, lásko. Obzvlášť když slyším kolik z těch mladejch to nezvládá... jsi prostě skvělej... Je to ale náročný, mít takového chlapa,“ usmála se na mne. „Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc je to náročný.“

Zatetelil jsem se blahem jako každý jiný lev na mém místě a povídám: „No to máš jak s těma ženama  co jsou tak krásné, že si je skoro nikdo netroufne oslovit. Toho jsem vždycky využíval.“

„Jo jo, skromnost je tvoje typická vlastnost,“ zasmála se, „ale prosím tě tohle jsem nikdy nechápala... jak nikdo netroufne oslovit? To jako že se bojej, že stejně nemaj šanci? Směšné...“

„No jenže pro chlapa je každé takové odmítnutí hrozná darda pro sebevědomí, víš? To si ty slabší povahy prostě radši rozmyslej. A to je dobře, protože to otvírá prostor nám, skromným a mlčenlivým.“

„Hm, a se mnou to bylo jak? Spadám do této kategorie podle tebe?“

„Jistě. Jenže tys byla velmi... zadaná. Tak mě ani nenapadlo to zkoušet v prvním kroku.“

„A Petra?“

V té chvíli mi mělo být jasné, že si mám dát bacha. Ale nějak jsem to přehlédl.

„Petra samozřejmě taky.“

Pavlíně se temně blýsklo v očích.

„Jirko... když jsem vás viděla... bylo to děsný. Ale tím žes pak spal... a měla jsem čas to přehodnotit... no prostě jsi měl štěstí,“ žmoulala ubrousek.

„Vlastně bys měl poděkovat Myšce... nebýt jí, tak tě snad vyhodím z tvého vlastního baráku,“ usmála se opět, ale – zpětně viděno – nějak divně.

„Ale Pavlínko... vždyť víš, že naprosto o nic nešlo... ona je prostě taková... tomu se prostě těžko odolává... ale nemusíš si s tím dělat starosti.“

Teď se jí v očích blýsklo o poznání víc.