Nezabralo.

„Takže můžu čekat, že s kýmkoliv jiným to bude příští týden znova?“

„Samozřejmě. Zrovna teď šla okolo servírka a už nemyslím na nic jiného, než jak jí sklátit nejlíp ve výtahu.“

„Nedělej si ze mně srandu, ano?“

„A co jiného mám dělat? Chtěl jsem s tebou posedět, užít si  konec semestru a ty řešíš tohle.“

„Já nic neřeším. Teď už ne.“

Ach jo.

Beran, když útočí, couvá.

„Víš,“ řekl jsem. „Vážím si tě Pavlínko. To chceš opravdu slyšet nějaký slibování, jenom proto, abys ho slyšela?“

„Ne. Už jsem ti řekla, že nechci slyšet nic.“

Ok.

Tak budeme mlčet.

Byl jsem unavený, ráno jsem vstával brzy, a tak jsem rovnou zamířil do koupelny a do postele.

Myslím, že jsem usnul dřív, než Pavlína dorazila, ale zrovna teď to asi nebylo podstatné.

V práci bylo ještě pořád rozumně, po Novém roce to tak chvíli bývá. I to byl důvod, proč jsem chtěl mít všechny zkoušky z krku co nejdřív.

Za pár dní se to začne nabalovat a pak to stihnout by nebylo vůbec jednoduchý.

Probírali jsme prezidentské kandidáty, Křečkodlak byl zklamán, protože mu škrtli Okamuru, a tak se jeho šance na větší výskyt školaček v uniformách rapidně snížily.

Přemek měl poslední starosti s barákem, firma, co mu dělala rekonstrukci zkrachovala, takže patrně přijde o vrácení pokuty za neprovedené práce.

No a Milan … vypadal spokojeně, a jen ho občas rušily telefony – chtěl pronajímat svůj byt, ale s tekoucím topením to jen tak nepůjde.

Ne, to není jeho telefon, to zvoní můj.

Pavlína. Hm.

My už spolu mluvíme?