„To nemyslíš vážně, že ne? To jako chceš říct, že to je tak nějak zákonité, že ji každej podlehne, nebo co?

Že to je něco jako přírodní katastrofa, s kterou vy chlapi nemůžete nic dělat? Čili za to vůbec nemůžete?“

„Pavlíno... prostě u takový ženský se něco takového může přihodit... víš, když ti někdo někdy tvrdil opak, tak to bylo nejspíš tím, že patřil do té kategorie co se jim to nemůže stát.“

„Co se jim nemůže stát?“

„Že by měli příležitost.“

„Jirko to vypadá že tebe to snad ani nemrzí, co se stalo,“ koukla na mne těma velikýma očima.

„Lásko znáš mě,“ vzal jsem ji za ruku. „Nemá smysl abych k tobě nebyl úpřimný.

Důležité je, abys věděla, že nás to nijak neohrožuje. Jsi pro mne životní žena a žádná Petra ani nikdo jiný s tím nemá co dělat.“

Nevěřícně na mne koukala.

„To mám jako akceptovat, že kdykoliv jde kolem něco čemu se takzvaně nedá odolat, tak to prostě oblížeš, přinejmenším?“

„Ne, to ne lásko. Kdybych dělal takové věci, tak by to vypadalo jinak. Chci tebe, nikoho jiného.“

„Tak jak si to mám dát dohromady s tím co říkáš?

Dělá to na mne dojem, že bys to klidně udělal znovu... jenže já ti odpustila proto, že jsem si myslela, že toho hrozně lituješ a že už to nikdy neuděláš...“ najednou jsem viděl, že má na krajíčku buď slzy a nebo nabroušenou kudlu.

Ještě stále si nebývám jist, co z toho nakonec u žen bude.

„Pavlíno, nešil. V žádném případě to pro mně není nic ... co bych jen tak zametl pod koberec. A hrozně toho lituju a už nikdy se to nebude opakovat.“

Snad si nevšimne, že zrovna říkám něco, co by se fakt slibovat nemělo.

„S Petrou.“ Dodal jsem, snad na zlepšení nálady.