„Tě bůh táto, co tady sedíš jak hromádka neštěstí?“

„Sedni si Myško, musíme si promluvit.“

„Počkej postavím na kafe. Co se děje prosím tě?“

„Káva je vypita a není žádná do zásoby...“

Moje dcera se ke mně otočila drobně v šoku.

„Co to meleš tati, dyť je plnej zásobník...?“

„Jo jo, to si nevšímej, to je Nohavica... nějak se mi dneska pořád zpívá.“

„Tak co se děje,“ sedla si naproti mně.

„Mno... jak bych to řekl... totálně jsem to posral.“

Myška nadzvedla obočí.

„Jak to mluvíš tati? Co se stalo, dozvím se to už konečně?“

„Poslouchej, tohle není zrovna něco, co by otec rád probíral se svou dcerou... měj prosím trochu slitování...“

„Hele vyklop to, dyť víš že já ti hlavu neukousnu.“

„Petra mě začala ve výtahu líbat a Pavlína to viděla.“

„No... tedy... tos opravdu posral,“ vzdychla si Myška.

„Takže teď s tebou Pavlína nemluví a ty se tady užíráš... neměl bys to spíš nějak řešit?“

„Já se Myško pokusím nějak to řešit okamžitě, jak toho budu schopnej,“ složil jsem hlavu do dlaní.

„Tak poslouchej... běž si teď lehnout ke mně.

Vypadáš jako těsně před smrtí. Až se trochu prospíš, začneš řešit. Neboj, nic není tak horké, jak se uvaří,“ táhla mě do svého pokojíku.

Díky bohu za skvělé dcery, co mají někdy víc rozumu jak jejich tátové.