Prokletá hodina -  ta minuta -  ta krátká chvíle, kdy věci nejsou černé,  ale nejsou ani bílé, kdy není tma, ale ještě ani vidno není, bdění je bolest  - bez slastného umrtvení... Občas se mi stává, že moje životní situace přesně odpovídá nějaké písničce, máte to taky?  A pak se mi ta písnička stále dokola mele v hlavě a není před tím úniku.

Prvního ledna tohohle „šťastného“ nového roku jsem byl na dně.

Pavlína se před nějakou dobou bez jediného slova zavřela do ložnice.

Zběsile mi to tepe a tupě píchá v třísle, usnout a nevzbudit se nemuset na nic myslet, opřený o kolena poslouchám tvoje slzy, na život už je pozdě a na smrt ještě brzy...

Co bylo kdysi, včera, je jako nebylo by, káva je vypita a není žádná do zásoby, věci co nechceš ať se stanou, ty se stejně stanou a chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou...

Seděl jsem v kuchyni a čekal, až se mým játrům povede zpracovat zbytkový alkohol z mé krve a modlil se, abych pak byl schopen vymyslet, co je teď potřeba dělat.

Nikdy mi po flámu nebývá špatně, ale teď mi bylo jak psovi.

...špatné zprávy chodí jako policie za úsvitu, jsem napůl bdělý a napůl ještě v noční pauze, měl bych se smát ale mám úsměv Mikymauze, rána bych zrušil...

Petra zmizela, prostě se vytratila jako duch a já si moc přál, abych ji už nikdy nepotkal, neviděl... aby nebyla.

Ale ještě víc jsem si přál, abych nebyl já.

Věděl jsem, že Pavlína vedle pláče a věděl jsem, že kvůli mně.

Pokud platí princip zločinu a trestu, neumím si představit horší trest, než to, jak se cítíte, když víte, že jste zranili bytost, kterou milujete nejvíc ze všeho na světě.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ztratil jsem přehled o čase. Bylo už dávno světlo, když se objevila Myška.