Jo. Jasné. Takový jsem já.

"Zahraješ mi ještě jednou Keby bolo nieco?"

"Jistě. Jen co se Láda rozhodně, že mi to zase predá."

Dlouho to netrvalo. Když člověk pár let nehraje, tak je to na těch prstíkách poznat. Bolí.

"Na!" vyjádřil se Láda asi za čtvrt hodky, vlastně jsem si jen trochu popil bublinek a ochutnal po domácky vyrobený slivonečovici.

"To pití není spatné, co to je?" zeptal jsem se.

"No z pecek  - a pak jsme to ještě promíchali se slivovicí."

"A co metanol?" zeptala se Petra.

"Nebojte se, tohle je v pořádku. A kdyby něco, tak si dejte pivo nebo bublinky, ono se to pročistí."

Zařekl jsem se, že letos určitě nic tvrdého pít nebudu, ale ochutnal jsem.

"Na zdraví a na novej rok .. a na to, že žádnej konec světa nebude," vyzval k přípitku Karel, něco jako domovník.

Přiťukli jsme si, pár sousedů se nějak objalo a různě oblízlo a já jsem mezitím hrál.

Po páté ranní už to vypadalo na záverečnou. Někteří pospávali, jiní občas zbledli a mizeli, prostě bylo toho dost. Ty prsty už jsem začal cítit taky, takže jsem se rozhodl, že končím.

"Ještě tu moji, Jirko, prosím," ozvala se Petra. Myslel jsem, že už spí, cítil jsem ji celou dobu opřenou o rameno.

"Tak jo, ale pak už pujdem."

Keby bolo nieco ...

Ještě jsme si broukali, když jsme odcházeli.

"Nechcem do schodů, zavolej výtah, ano?"

Výtah není bezpečné místo.

A už vůbec ne po závěrečné.

Věděl jsem, že to nemám dělat, ale už toho bylo v hlavě trochu moc

.

Bylo to sice jediné patro, ale cesta dlouhá.

Petru občas napadlo zastavit a sjet zase dolů, v podstatě to bylo poměrně veselé.

Škoda, že jsem tu pusu za odměnu dostal, až když jsme dojeli a dveře se otevřely...