|
 Majitelka svěřeného klíče mi na toaletě vzala telefon okamžitě: „Co je, nejsi znásilněná, hned tam jedu!“ vykřikla a poněkud mě překvapilo, že vůbec nezapochybovala o tom, že jsem už zase v bryndě. „Všechno v pohodě! Lukáš super, pijeme, nechce se mi domů a nechala jsem klíče v taxíku!“
„Hm, tak Lukáš! Hlavně mu neříkej, že mám náhradní!“ vyhrkla moje zvrhlá kamarádka. „Pozdě slečno!“ zahlásila jsem. „Nechávám Ti je pod rohožkou, frigidní kamarádko!“ prohlásila zklamaně a zavěsila.
S Lukášem jsme se přesunuli do restaurace Aquamarin a v tichém prostředí potemnělé restaurace se náš hovor rozproudil na plné obrátky.
Dvojice Arabů mi od stolu na druhé straně místnosti poslala koktejl s deštníčkem a když já se na ně usmála, rozhýkali se nadšeně a jeden z nich na mě udělal kočičí gesto. Předstírala jsem, že jsou podobné komplimenty můj denní chleba, ale v duchu jsem těm dvěma mouřenínům děkovala. „To se Ti stává často?“ kvitoval proběhlou scénku Lukáš a pobaveně mu cukaly koutky úst. „Docela jo!“ začervenala jsem se nevěrohodně a upíjela donesený drink. „Ani se jim nedivím!“ poznamenal a já jsem se uvnitř tetelila blahem.
Podnikem se rozezněly tóny rockové balady a Lukáš mě vytáhl na malý parket u baru.
Netančila jsem roky, ale blahořečila jsem prozíravou Kamilu za to, že mě donutila přehodnotit moje obutí z proklatě vysokých jehel na poněkud fádnější stabilní lodičky. Z Lukáše se vyklubal poměrně zkušený tanečník a protřele mě protáčel po parketu. „Tancuješ moc dobře!“ vzhlédla jsem k němu obdivně a dodala: „A vypadá to, že i rád!“ „Jak s kým!“ poznamenal dvojsmyslně a já byla ráda, že mi v tom šeru není vidět do zčervenalé tváře. Dobré víno, dobrý tanečník a zatraceně fajn večer. To vše mi nastoupalo do hlavy a o druhé ráno se spletlo do jediné myšlenky. Sex! Přemýšlela jsem, jak ho dostat a moje gesta i hovory začaly nabírat dvojsmyslný charakter. K čertu jak málo stačí k tomu, aby blbou opuštěnou ženskou někdo absolutně zbláznil! „Vždyť toho člověka absolutně neznám!“ Duševně jsem se fackovala v záchodové kabince a pokoušela se potlačit ten neskutečně silný nával chemického poblouznění. Hovory o uzdravujícím se vlkodavovi, profesní historky a veselé historky z mých tanečních vyvrcholily v půl čtvrté ráno.
Jediné, čemu se neustále vyhýbal, bylo jeho soukromí.
Na moje všetečné otázky odpovídal vyhýbavě a mě to jeho tajnůstkaření znervózňovalo a hrozně přitahovalo. Seděla jsem opřená o jeho rameno v taxíku a usínala jako kotě. Před mým domem mě vzbudilo pohlazení po hlavě. „Jsme tady, mladá dámo!“ zahlásil a pomohl mě vysoukat se vratkým krokem z taxíku. „Neopustím tě, dokud neuvidím klíče!“ vysvětloval mi, když jsem se zavěšená do jeho rámě potácela po schodech. „Jenom aby to nebyla záminka!“ vedla jsem trapné řeči a hrozila jsem opilecky ukazováčkem. Lukáš nahmatal pod rohožkou klíče, odemkl a vsoukal mě do bytu.
Sundal mi kabát.
Další vzpomínky jsou poněkud rozostřené... RENATA FRANCOVÁ (blog iDNES) (pokračování opravdu, ale tentokrát ooooooopravdu! - nejspíš v neděli :-)))
|
