Na plácku za prašnou bránou se mi při vystupování z vozu vyzula lodička a tak jsem z taxíku vypadla takřka po čtyřech.

Zachytila mě ruka v kožené rukavici.

Jeho!

Záchytný manévr se proměnil v přátelské potřesení pravicí. „Brej večír!“ zafuněla jsem a zabouchla dveře taxíku.

Úchylný taxikář se s protočenými panenkami rozjel a já si uvědomila, že v mé pravé ruce, kde obvykle držím kabelku, třímám jeho velkou dlaň. „Kabelka!“ zařvala jsem nepříčetně a na jehlách se rozeběhla za ujíždějícím taxíkem.

Taxikář si zřejmě prozpěvoval některý z úchylných rapperských songů, kterými mě hojně obtěžoval celou cestu, a tak si zřejmě nevšiml, že za ním peláší hystericky mávající paninka na vysokých podpatcích.

Můj zachránce se vrhl do útrob Starého Města a zastavil ujíždějící taxík vlastním tělem.

Hotová romantická komedie! „Slečno Zoufalá, s vámi asi nebude nuda!“ kvitoval můj nonšalantní uvítací trapas s nadšením, když mi podával černé psaníčko a já si uvědomila, že můj účes vzal společně s mým sebevědomím zbaběle nohy na ramena.

„No, já jsem trochu troublemaker“ sklopila jsem oči po vzoru vlkodavího štěněte, jehož obličeje tak dobře znám.

Restaurace  La Degustation byla překrásná.

Tlumené osvětlení lichotilo mým umělým ňadrům, umělým řasám i umělému úsměvu a já se cítila víc a víc proklatě sexy s každým dalším douškem francouzského bílého vína.

Z pana Cynického se vyklubal pan Úžasný, z pana Úžasného psycholog a z psychologa Lukáš.

Ze mě se vyklubala podnapilá hysterka, když jsem před půlnocí prohrabem kabelky zjistila, že jsem bez klíčů od bytu.

„Musely mi vypadnout v tom taxíku!“ fňukala jsem zoufale a štrachala v kabelce číslo na taxikáře. Lukáš mi elektromagneticky hladil rameno a já se přistihla, že fňukám tak trochu také proto, aby nepřestával.