Ráno na první svátek mě probudily zvuky zvracení.

Jirka samozřejmě spal jako zabitej, tak jsem ho nechala být, rychle vyklouzla zpod peřiny a utíkala zjišťovat, co se děje.

Našla jsem Petru obalenou kolem záchodové mísy a brečící.

Tak jsem ji zvedla, odtáhla do koupelny, dala trochu do pořádku, odtáhla do obýváku, složila na gauč, postavila na čaj a následně započala s výslechem.

 „Tak hovor... čo sa deje.“

„Pavli... asi som v tom.“

 Tak teď jsem si potřebovala pro změnu sednout já.

 „Asi? Čo to znamená asi?“

 „No neviem... asi týždeň mi je blbo... hlavne ráno.“

 „Ale ešte si si nerobila žiadny test...“

 „Nie, ale asi by som mala, že?“ koukla na mne nepochopitelně bezradně. Sakra dyť jí není sedmnáct.

 „No, to by si naozaj mala. A smiem vedieť, kdo je tým šťastlivcom?“

 „Myslíš, že dneska niekde dostanem kúpiť test?“

 „Neviem, ale nezahováraj... niečo som sa ťa pýtala.“

„Ježiš ty si jak matka,“ a zase se rozvzlykala.

 „Prosím ťa Petra prestaň. Ako ti mám pomôcť, keď nechceš povedať, čo sa deje.“

 „Keď ja neviem...“

 „Čo nevieš?“

 „Neviem presne kto by bol otcom.“

Zhluboka jsem se nadechla... pak si kousla do jazyka a radši šla zavařit ten čaj.