Uvařila jsem kapustnicu a obalila rybu. Jirka udělal salát a řízky. Petra neudělala nic, protože jí nebylo dobře.

 Prý asi z těch bublinek, co včera štědře rozléval Jirka, především tedy jí, protože já jsem pořád kojící matka a do alkoholu si tak maximálně namáčím jazyk.

 Majda byla celý den nervózní a pořád brečela, chyběl jí obvyklý klid.

 Myška se tvářila, jako kdyby byla ve skutečnosti raději někde jinde, musím promluvit s Jirkou, jestli si s ní nechce promluvit.

 Petra se tvářila, jako kdyby ve skutečnosti nejradši nebyla vůbec nikde.

 Já jsem bojovala s únavou, snažila se na každého usmívat a chudák Jirka mezi náma pobíhal, nabízel grog a snažil se ze všech sil, aby se všichni cítili co nejlíp.

Jen jsem měla dojem, že se mu tentokrát příliš nedaří.

Nakonec jsme to nějak přežili.

Nejhezčí z celého dne stejně bylo, když konečně všichni zalezli a já se mohla přivinout k Jirkovi a on mě obejmul a šeptal mi do ouška že mě miluje a že mě nikdy neopustí.

Řekla bych že všichni stejně toužíme především po tomhle... obzvlášť o Vánocích.