„Ahoj ľudia, tu to vonia. A boli ste dobrí, alebo idem ako ježiško zbytočne?“

„No ako ježiško zbytočne nejdeš,“ odvětila jí Pavlína rovnou ve dveřích.

A z ložnice se k tomu ozvalo „Pééééé Péééééé Pééééé“

(Ono to možná bylo spíš jako Béééé, ale fakt to výjimečně znělo jako Péééé“)

„Moja malinká ma víta, aspoň niekto.“

Petra odložila balíčky, Myška se jí nabídla, že je rovnou šoupne pod stromek a já si uvědomil, že jsem jedinej chlap mezi pěti ženskými pohlavími.

Není to příliš mnoho, Jiříku?

Ale na druhou stranu… někteří by i záviděli.

„Dámy, v této přesile bude asi nejlepší, když nebudu. Stejně mě k ničemu nepustíte, tak se aspoň budu u Myšky učit.“

„Tak nám aspoň otvor víno, Jiříku,“ zareagovala Petra a jen jsem zaznamenal, jak to v Pavlíně blýsklo. A zase jí to slušelo.

Jo. Víno. To bych už taky mohl koupit otvírák. Jenže ven se mi nechce. 

Petra mi podala modrého portugala, já se s ním ztratil do kuchyně a hledal něco, čím ho otevřít.

„Nastupuje vařečka, že?“ ozvala se Myška.

 „No jo no. Já vám to všechno hned rozleju, takže o nic nejde. A ne abys jim to řekla.“

 Vařečka zafungovala, ale jen částečně. Templářský portugal má dlouhé, úzké hrdlo - a i když špunt zarazit šel, ne dostatečně.

 „Vidíš to? To snad není možný. Nalejeme jim lambrusco, stejně se na den hodí víc.“