Poslední soud máme z krku. Aspoň doufám. Skoro už jsem sázel na to, že aspoň tentokrát se Milena ukáže, ale zachovala se standardně. Nepřijela. Prostě hmotná nouze je hmotná nouze a jestli něco uměla důsledně, tak kličkovat.

Seděli jsme s Myškou v jednací místnosti a poslouchali sedmistránkové zdůvodnění toho, proč Milena nemůže platit více, než platí.

„Nemám pocit, že by se dcera za dva roky nějak výrazně změnila …

a tím pádem se změnily její nároky …

přispívám měsíčně svojí matce na bydlení částkou pět tisíc na energie …

měsíční náklady na kosmetiku jsou tisíc korun …

dcera nepoděkovala babičce za zaslané peníze …

dcera neodpovídá na moje dotazy …

bývalý manžel nekomunikuje vůbec.“

Některé argumenty se opakovaly i třikrát. Nevím jestli to sepisovala sama, ale povedlo se jí to dokonale. Nemyslím vysvětlení, myslím ostudu. Pět tisíc na energie měsíčně – to snad postavily v tom skromném domečku dva tři bazény, nebo co? A s tou kosmetikou – nevím, nevím, jestli to bude ten nejvhodnější obrat.

Následoval výslech Myšky a soudkyně jí nijak nešetřila.

„Jak to vidíte vy s tou komunikací?“ zeptala se jí přímo.

„No … je nedobrá…“, trochu nejistě odpovídala Myška.

„Jako z vaší strany?“

Najednou se Myška rozpovídala.

„Ano, i z mojí. Jenže když jsem přišla za tátou, tak jsem čekala na odpověď od mámy taky tři neděle, měsíc.

A to jsem potřebovala já jí. Třeba se jen vypovídat, nebo tak. Ona mě zasypala smskama teď, když jsme podali tu žádost. A na to jsem neměla důvod odpovídat.“

Soudkyně něco poznamenala do zápisu a pak se zeptala, jakou částku by Myška chtěla. Když jsme to řešili spolu, napadlo mě, ať řekne tu samou, co platila v první fázi – včetně doplatku.

Takže teď nemusela nic vymýšlet a měla i zdůvodnění.

„Rozumím. Děkuji vám a požádám otce, aby předstoupil.“

Stejně je to dobře, že u nás nemusíme přísahat tu pravdu a jen pravdu. Ne že bych si chtěl vymýšlet, ale mám pocit, že po těch všech filmech, co jsem o tom viděl, bych to nebyl schopen vážně zopakovat.

„Chcete se vyjádřit k tomu, co napsala matka?“

„Víte .. těch věcí, co mě tam zarazily, bylo víc. Ale docela určitě není pravda, že s ní nekomunikuji. Na vše, co chtěla vědět, dostala opověď obratem.

Výmluvy na pozdržení plateb nemají smysl – kdyby opravdu za těch dva a půl roku něco dceři z Rychnova na ten účet přišlo, nemusela by ho zjišťovat. A cílová banka je stejná, takže to není důvod k tomu, aby to každý měsíc chodilo později. Mám z toho jejího vyjádření pocit, jako kdyby to snad ani nepsala ona .. a nebo už se hodně změnila.“

Soudkyně se naposled zeptala, jestli nemáme nějaké připomínky a pak nás dočasně vyhostila na chodbu. Tentokrát už to nebylo dlouhé.