„Vzhledem k tomu, že se jedná o třetí jednání, nemám pochybností o tom, jak se celá věc skutečně jeví. Myslím, že kdyby matka drobně omezila svoje výdaje na kosmetiku, určitě by nebyl problém dceru navštívit jednou, dvakrát do roka.

Na rozdíl od matky si soud myslí, že právě věk osmnáct let je v podstatě jediný právně podložitelný důvod ke změně podmínek z důvodu věku.“

Ještě chvíli pokračovala a mě potřetí mrzelo, že tu Milena nebyla. Aby si znovu poslechla, co si o jejím postoji myslí někdo jinej, než já a nebo někdo, kdo jí jen všechno odkýve. Škoda. Ale jsou lidi, že si celý život vystačí s tim, co si myslí oni a nepotřebují žádný druhý názor slyšet.

Soud potvrdil náš nárok a ještě doplnil platbu za tři měsíce.

„Tak jak jste dopadli?“, zazvonila Pavlína.

„Zrovna vyrážíme domů. Co bude dobrého?“

„Připravuju kapustnicu, dáte si?“

„Jasně. To je zelňačka, ne?“

„Jo. Taky nevím proč tak hodně si podobný národy mají pro zelí uplně jinej výraz.“

„Protože Šťůrovci.“ Odpověděl jsem.

„Ježíš Jirko .. nehovorí se Šťůrovci .. ale Štúrovci.“

„Já vím. Ale tobě to sluší, když se začneš čílit.“

„Miluju tě. A nikde se už nezdržujte.“

Asi člověk nějak vztahově dospívá. Nevybavuje se mi, že bych s Milenou měl takovejhle vztah, byť jen rok po svatbě. A nebo je to prostě o těch dvou.

]

„Stavím se v práci Myško, jen na skok, jo?“

„Jak jinak, milý otče. Copak tys měl někdy dovolenou, aby ses tam nestavil?“

„Pojď se mnou. Strejda Křečkodlak tě určitě rád uvidí.“

Vrátná, vlastně recepční na nás zamávala.

„Ahoj Myško! Co dělá králice?“

„Žere. Furt a všechno.“

Ti dva si fakt rozumějí. Ještě, že je Křečkodlak o deset let mladší než já a hlavně ženatej. Ajťáka bych jí fakt do života nepřál.

„Jirko, zítra budeš?“, zeptal se mě Přemek.

„Jo, budu. Tedy doufám. Nějak mě zaškráblo v krku.“

„No bylo by to vhodný, já zítra musím do Prahy a někdo musí na rektorát, kvůli těm věcem, co jsme probírali.“

„Jo, budu, neboj.“