Vpochodovali jsme s Drobkem prosklenou recepcí Petrovy firmy jako zjevení. Recepční si nás prohlédla jako nezvyklé sousoší a zeptala se, koho má ohlásit. „Art z hradu Grabštejna s doprovodem!“, ohlásila jsem Drobka jeho civilním jménem. Recepční zavrtěla hlavou a pokynula mi k výtahu.

Bylo evidentně jen dílem překvapení, že mě pustila dovnitř i s poskakujícím vlkodavem, který ve výtahu zcela nearistokraticky vyrobil bobek.

Pochválila jsem ho, neb jsme byli na nepřátelské půdě a jeho chování se také dalo vyložit jako zjevný projev loajality.

V horních patrech Petrovy firmy jsme způsobili nebývalý rozruch. Asistentky začaly zběsile v úzkých sukýnkách pobíhat v uličkách mezi kójemi, pánové se otáčeli od počítačů a věnovali mi dlouhé zaujaté pohledy a já ťukala vysokými podpatky v rázném rytmu napříč firmou.

Cestu mi zastoupila bělovlasá žena středního věku. „Pokorná“ řekla bez špetky pokory a já řekla „Zoufalá“ bez špetky zoufalosti.

„Co pro Vás mohu udělat?“ řekla paní Pokorná, Petrova obávaná šéfová, stroze a fixou namalované obočí jí přísně vyskočilo vysoko na čele.

„Byla byste tak laskavá a předala Petrovi nebo Marice tuto tašku,“ řekla jsem co nejrozhodněji a předala rázné Pokorné igelitovou tašku se zjevným obsahem.

Paní Pokorná, distingovaná dáma s perlami na krku vzala igelitovou tašku s odporem mezi palec a ukazováček a my dva se otočili k odchodu.

Z výtahu vystoupil Petr s dlouhonohou černovláskou v zatraceně nevkusném zelenkavém svetříku.

Drobek mohutně štěknul a mocným skokem roztrhl brunetě punčochy. Poslední, co jsem spatřila mezi zavírajícími se dveřmi výtahu bylo Petrovo překvapení, když spatřil svojí šéfovou s taškou svých slipů v náruči.

O téhle souhře okolností se mu jistě nezdálo ani v nejšílenějších snech.

----

Před branami městského parku jsem Drobka pustila z vodítka a posadila se zmoženě na lavičku.

Při pomyšlení na tu jeho krasotinku mi do očí znovu stouply slzy, které zastavil až nedaleký kvikot. Vběhla jsem v sametových lodičkách na orosený trávník, podjela mi noha a už jsem se válela na zádech.

Kvičení nabylo důvěrných tónů a neustávalo. V ohromném strachu o to zlotřilé štěně jsem se vymrštila s vyvrknutým kotníkem a rozpajdala se směrem k tomu nářku.

Drobek ležel na boku na trávníku vedle zahradního traktoru, brečel psím pláčem a kolem něj obíhal hystericky nějaký údržbář.

„Skočil mi tam, skočil mi pod kola!“ vykřikoval plešatý chlapík a máchal nervózně rukama.