„Drobečku!“ skláněla jsem se v slzách nad kvičícím štěnětem a prohlížela mu hlavu a packy.

„Skočil mi tam, to není pes, to je kůň!“ křičel děda v údržbářských montérkách a já věděla, že od něj se pomoci nedočkám.

Popadla jsem vřeštící 25 kilové štěně do náruče, vyzula lodičky a bolavými kroky pajdala k silnici.

V kabelce na zádech mi do kroku kokrhal mobil. Máti se chtěla určitě zeptat, jestli jsem na procházce.

U silnice jsem sundala sametové sako a položila na něj štěně s vyplazeným jazykem, které vypadalo jako v bezvědomí.

Kokrhající mobil jsem utišila jedinou větou. „Mami, teď opravdu NE!“ a vytočila číslo taxislužby.

V mžiku a snad zásluhou mého topu s hlubokým výstřihem zabrzdil tak trochu smykem u cesty malý černý Opel.

Plakala jsem a nebyla schopná slova.

Z mobilu se opakovaně ozýval hlas asistentky taxislužby. Z černého auta vyskočil chlap jako hora, otevřel kufr a naložil do něj bezvládného Drobka, otevřel sedadlo spolujezdce, popadl mě do náruče, posadil a už jsme jeli.

V šoku jsem nebyla schopná racionálně uvažovat. Mlela jsem páté přes deváté a nevím, co z toho ten člověk pochytil.

„A pak jsem jí přinesla ty jeho slipy!“ a „Ten zahradník říkal, že to je kůň“, brebendila jsem zoufale stále v slzách a auto zatočilo kousek od Břevnovského kláštera ostrým smykem do zatáčky k pěkným vilkám.

„Známý je zvěrolékař, uvidíme, co se dá dělat,“ řekl náš zachránce, prudce zabrzdil a vyběhl z vozu.

Zazvonila jsem na zvonek soukromé veterinární ordinace a náš spasitel mohutným krokem odstrčil sestru ze dveří.

Když přistálo to velké nemotorné Drobkovo tělo na stole ve vyšetřovně, rozplakala jsem se strachem a úlevou zároveň.

Ani jsem nezaznamenala, kam se vypařil náš zachránce.