„Nazdar mami,“ zavrčela jsem depresivně, ale mamince můj zjevný sebevražedný tón naprosto unikl. „To je venku hezky, jak to, že nejste s Petrem na procházce?“ zajímala se máti a mně poprvé došlo, že teď už budu na procházky chodit tak maximálně s baskervilem.

„Mami, Petr se se mnou včera rozešel a odjíždí do Thajska s nějakou slepicí!“ odartikulovala jsem matce po slabikách svou osobní tragédii.

„No tak půjdete zítra, zítra je taky den!“ zareagovala briskně máti a pustila se do líčení nejnovějšího drbu z maloměsta.

Matka obvykle neposlouchá! Žije ve svém světě plném umělých přátelství a kožešin. Brebentící telefon jsem po několika minutách odložila na komodu a znechuceně odešla do koupelny následována zatím nejvěrnějším chlapem mého života, který měl bohužel štěněčí podobu.

- - -

A byla středa.

Slunce mi cynicky svítilo do pokoje a venku hrály děti Krvavé koleno. 

„Změnu, zásadní změnu to chce!“ masírovala jsem si svůj skoro třicetiletý obličej před zrcadlem a z rádia zpívala Lucie Bílá depresivní song zkušené stárnoucí ženy.

„A na vokurkách loňskejch se tiše kalí lák, a bude na něm plíseň, pojď, necháme to tak.“

S kulmou u hlavy zpívám s ní.

- - -

A najednou běžím s vlkodavem v patách ke kadeřnictví „Marta“.

Kadeřnice Marta se při pohledu na mě doslova zlomila úlekem v kolenou.

„Panebože, on Tě někdo zbil!?“ vykřikla spontánně při pohledu na moje prokousnuté obočí.

„Ne, kousnul mě z lásky tady Drobek!“ ukázala jsem na štěně.

Marta hodila zrak po Drobkovi, který za agresivního vrčení okousával nohu židle a tiše poznamenala: “Z lásky!“

Za hodinu už jsem si to vykračovala ze salónu lehčí o půl metru vlasů a krásnější o dvojbarevný blond melír.

Byli jsme teď s vlkodavem stylově naprosto dokonalý pár a vřele doufám, že ti dva páni, které jsme cestou potkali, se otočili za paničkou.