Po práci dorazil, začal se beze slova pakovat, pohádat se se mnou, opustit mě i štěně, vzbudit celý barák, obvolat společné přátele a známé včetně mého šéfa a upozornit je na mou potenciální labilitu. Jo, Petr je opravdu chlapák!

 Natáhla jsem si přes hlavu mikinu, popadla odpadkový koš, rajče, vodítko a zbytek své lidské důstojnosti a zapískala na Drobka. Pískat v kocovině je mimochodem jeden ze způsobů, jak si přivodit mozkovou křeč. Štěně se rozběhlo ke dveřím a taktak, že mi nepodrazilo nohy.  

Vyběhli jsme z paneláku jako namydlený blesk. Drobek vesele poskakoval po trávníku a já lomcovala s víkem popelnice před domem, nejraději bych se tam ve svém stavu vyhodila sama, ale skončili v něm naštěstí jen odpadky. 

 Zakousla jsem se do rajčete a pozorovala bezstarostné štěně vrčící na pařez. Rajče vyprsklo a vyteklo na ošklivou venčící mikinu. Přicucla jsem se zoufale na skvrnu přesně ve chvíli, kdy mi výhled na psa zastínila čísi postava.

„Nazdar! Jak Ti je?“ ozval se Petrův hlas. No to snad není možný! On si jde ještě zatancovat na mé mrtvole!

 „Je mi fajn, v pohodě! Fakt“ zahlásila jsem s pohledem upřeným na odpadkový koš ve své ruce a rajčetem na mikině. Pokud mu včera při pohledu na mě bylo alespoň trochu líto, že opouští takovou krasavici, dnes se mu při pohledu na mě muselo rozhodně ulevit, že to má za sebou. 

„Co chceš?“, usykla jsem nevrle a rukou se pokoušela rozmotat cucek vlasů na čele. 

„Přišel jsem se nějak kultivovaně rozloučit, odlítáme za dva dny s Marikou do Thajska!“ pronesl spokojeně a tak trochu sadisticky mimochodem. 

„Fajn, tak si vemte černý uhlí!“, ucukla jsem jeho plánovanému objetí a vyběhla schody. „Drobku!“, zařvala jsem pološíleně na nezvěstné štěně.

„A vlkodava!“ doplnila jsem kousavě a k Petrovi se jako na povel přihnalo zpoza rohu obrovské štěně a obtisklo mu nadšeně zabahněné pazoury o džíny.