„Jmenuji se Lucie Zoufalá a jsem alkoholik“ vyprskla jsem zhrzeně a zapotácela se před zpoceným zrcadlem. Na dně flašky ryzlinku zbylo vína na jednu polévkovou lžíci a mně se parádně motala škeble. Připlácla jsem dlaň na svojí ztrhanou tvář v zrcadle a poslední, co jsem slyšela před pádem na dlaždice, byla moje vlastní slova: „Si táhni! Si táhni odkud jsi přišel!“

Ráno nepatřilo k těm nejpříjemnějším.

 Když se probudíte schoulená na záchodové předložce s prázdnou flaškou vína v ruce hodinu po začátku své pracovní doby, je Vám jasné, že Vás nečeká prosluněný den.

 Vzbudil mě Drobek, čtyřměsíční štěně vlkodava. JEHO štěně vlkodava! Oblizoval mojí odulou tvář jako hořká vzpomínka na včerejší rozchod s jeho nevěrným páníčkem.

 „Tak to vidíš Drobku!“ pohladila jsem obrovskou štěněčí hlavu „Páníček se vykašlal na Tebe i na mě!“. Štěně se mi ostrými jehličkami zubů něžně zakouslo do obočí.

 Něco mi říkalo: vstaň a choď.

Opřela jsem se ze všech sil o záchodovou mísu a při pohledu do zrcadla zařvala úlekem. Dívala se na mě Lucie Zoufalá za dvacet let. Včerejší večerní líčení, které nesplnilo svůj účel, se na mém obličeji posunulo o dva centimetry níž, než bylo jeho obvyklé místo.

 Zaručeně voděodolná řasenka stékala v dlouhých pruzích po mých zsinalých tvářích, kruhy pod očima by mi zaručily stálé sympatie smečky medvědů panda a absolutně neslíbatelnou rtěnku sejmul jedním mocným olíznutím Drobek.  

Jedním slovem tragédie! 

Vypotácela jsem se z koupelny, ale nebylo mi souzeno stát na svých nohách. Hned na parketách v předsíni mi podjela noha a já přistála za ohromného zadunění na zádech přímo v louži, kterou pravděpodobně vyprodukoval během nočních hodin ten štěněčí bídák.

Původce loužičky měl z mého uklouznutí ohromnou radost a vzápětí mi přistál celou svou vahou na břiše a důkladně mi jazykem odlíčil rozpatlaný obličej.

 V kuchyni jsem našla na zemi JEHO svetr, na kterém se v noci evidentně válelo páníčkem opuštěné štěně. „Petr, Petr, zůstal po něm svetr!“ vrčela jsem a Drobek mě s nakloněnou hlavou zmateně pozoroval.

 Dopotácela jsem se k telefonu a vytočila číslo na Milana, mého chápavého šéfa. Milan je mírumilovný skoro šedesátiletý advokát, kterému kdysi někdo ve srandě řekl, že je podobný Georgi Clooneymu a pro Milana se tahle věta stala zcela zásadní oporou v bouřlivém středním věku. Dělám mu asistentku a jsme v podstatě přátelé.

 V telefonu to zahučelo a ozval se srdceryvný Milanův vzdech.

 „Ano Lucie?“, zafuněl a mně bylo jasné, že se tenhle prošedivělý lev salónů s tou dvacetiletou blondýnou poněkud přecenil. 

„Milane, mně je hrozně zle, já mám asi chřipku nebo něco tak něco. Dneska nedorazím.“ 

Chvíle ticha! „Mno, tak si odpočiň. Volal mi Petr, že má o tebe strach. Vem si na pár dní volno.“ 

Bezva! Fakt úžasný! Tak pan Spasitel včera skutečně nelenil...