.

.

.

.

.     Místo toho, abych řekl to, co jakoby chci, se mi v řeči rozrůstá takový jakoby plevel. Ano, poznali jste: nadpoužívám slovo „jakoby“. Říkal jsem si, že se zkrátka nedá nic dělat a že z mé řeči prostě tenhle parazit musí pryč.

      Nakonec mi to nedalo vlastně ani moc práce. Stačilo mi zkrátka se na „jakoby“ zaměřit a vyvarovat se ho. Kdykoli se mi tenhle protivný parazit dral na jazyk, tak jsem ho prostě polknul a tím se ho vlastně víceméně zbavil. Chtělo to zkrátka jen trochu silné vůle a bylo víceméně vyhráno. Dalo by se říct, že když se chce, tak prostě všechno jde.

      Sotva jsem ale zahnal „jakoby“ do kouta, uvědomil jsem si, že mluvit prostě nejde vlastně až tak zkrátka. Dalo by se říct, že by se dalo říct víc, kdybych třeba slovo „vlastně“ držel ve své řeči víceméně zkrátka.

       Nějakou dobu jsem se poměrně snažil mlčet a raději poslouchal, jak se vlastně baví ostatní. Díky tomu jsem si uvědomil, že místo toho, abych prostě vnímal, co lidé říkají, počítám všechna jejich „víceméně“ a „jakoby“ a počítám, že se vlastně dá říct totéž i obráceně: že i já musím počítat s tím, že ostatní počítají všechna má „prostě“ a „zkrátka“. Takže jsem přemýšlel, co by se s tím vlastně jako dalo udělat. Vždyť tyhle vycpávky nemají vlastně ani žádný vlastní význam! Fungují zkrátka jen jako balast, který je možné prostě vyhodit.  

     Jenže když tak člověk poslouchá druhé, zdá se mu, že tihle parazité mají v ekosystému lidské řeči nezastupitelný význam. Lidé je prostě potřebují, protože jinak by snad ani vlastně nedokázali nic říct. Jak k tomu ale vlastně přijdou všechna ta nevinná slova, ze kterých lidé udělali neustálým omíláním shluky písmen jakoby bez významu? A co by se stalo, kdyby se v naší řeči namísto „vlastně“, „zkrátka“ a „jakoby“ zabydleli skuteční parazité – třeba tasemnice, motolice a roup?

  Zkusil jsem to hned na první větě tohoto fejetonu:

       Motolice, že jako tasemnice hodně lidí i já škrkavka trpím jedním neduhem – kokotice používám jedno pijavice slovíčko, které v mé řeči jmelí jen parazituje. Myslím, že kdyby se člověku v ústech zabydlely namísto „vlastně“ a „prostě“ tyhle potvůrky, ještě rád by se jich prostě jakoby zbavil. 

JAN FLAŠKA

(autor je zkrátka vlastně roup)