Dnešní setkání mi vnuklo nápad rekapitulovat předcházející zážitky s medvědy. Billy nebyl ještě na světě a my vypadali mnohem lépe než dnes, když jsme šli s mou Alenkou zvolna již velice zarostlou dřevařskou cestou.  Zabráni do debaty, nevěnovali jsme pozornost okolí. Ale přeci jen jsme zaznamenali slabé hluboké zakašlání. Zvedli jsme hlavy - a ztuhli.

      Na cestě stál na zadních nohách medvěd, černej  jako úhel a něco si brumlal. Vzpamatoval jsem se první a šeptem dávám instrukce ženě, instrukce, které jsem někde vyčetl: “Nedívej se mu do očí a začnem pomalu couvat.”

       Což jsme udělali. Medvěd se postavil na všechny čtyři a pozoroval nás. Když jsme pozpátku ušli asi deset metrů a medvídek byl stále v klidu, povídám: “Otoč se a zvolna odcházej, já budu pomalu couvat a pozorovat ho.”

      Ženuška se otočila, ale po pár krocích jsem za zády zaslechl, jak pěkně peláší. Řídila se instinktem a známou radou: „Kdo uteče, vyhraje“.  Couval jsem ještě pár metrů a k mé velké radosti se chundelatá potvora vydala zvolna na druhou stranu cesty.  Mj. - zde vidíte, jaká je reakce žen. „Ty se tady s ním miláčku prozatím per a já raději doběhnu pro  pomoc...“   

 x x x

    Při druhém setkání s medvědem žena chyběla, ale částečně to nepřímo zavinila. Domluvili jsme se, že zkusíme přestat kouřit. Je něco jiného se domluvit a něco jiného přestat. Byla sobota, vlastně již hodinu neděle. Ponocoval jsem...

      Mám v přízemí domu pánský kutloch. kde si užívám slastné chvíle osobního času. Poslouchám hudbu, či vylepšuji své umění na lidový nástroj zvaný „zednické piáno“, čili heligonku.   Trochu jsem popijel, a dostal jsem neodolatelnou chuť si zakouřit. Chvíli jsem bojoval se svědomím, ale nikotin vyhrál.

      Alenka má ale zlozvyk, druhý den cimru zkontrolovat, a tak jsem se rozhodl jít si zakouřit na čerstvý vzduch a nebýt usvědčen z nedodržení dohody.