„Myška by ráda jela za kamarádkou do Ústí. Vzali bychom ji tam spolu a já bych se domluvil s Jiřkou, jestli by nechtěla u sebe na ten večer Majolenku. Takže bychom si mohli vyrazit na večeři...  a pak…“

„To nevypadá špatně, Jirko. Myslíš, že Jiřka bude pro?“

„Zkusím to. Když šlo o kluky a Myšku, tak byla vždycky natěšená.“

„To znamená, že bychom měli volný víkend? Sami?“

„Nechci malovat na zeď, ale vypadá to tak.“

Pavlínka si vzdychla.

„Přijde mi to teď jako takové malé scifi,“ usmála se. „Ale kdyby to vyšlo, tak by mi vůbec nevadilo, že jsi zapomněl na naše výročí.“

„Neřáde,“ objal jsem ji.

„Vyjde to.“

Druhý den jsem zavolal Jiřce.

„Brácho to by bylo skvělý. Už jsem si myslela, že mi ji ani nesvěříte.“

„Ježíš, jak tě tohle mohlo vůbec napadnout?“

„No už jí bude skoro rok, a pořád nic.“

„Jiřinko, je jí sotva půl roku a museli jsme počkat, než trošku povyroste. Vždyť to znáš.“

„Jasně. Takže kdy přijedete?“

„V sobotu. Vysadili bychom Majolenku a pak bychom jeli s Myškou do Ústí. Počítám, že přijedeme v neděli kolem oběda.“

„Jo. A proč ne v pátek?“

„To fakt nejde. Končím skoro v sedm večer a sotva se dovleču domů.“

„Brácho .. nepřežeň to. Ono občas není dobré se takhle honit.“

„Neboj. Tenhle měsíc už je poslední, pak si odpočinu.“

„Ty určitě. Tak jo, budu s vámi počítat.“