Ty její oči, ty jsou prostě k sežrání. Fakt se nedivím chlapům, že za takovýhle oči vedou války a nebo třeba ministerstva, kterým vůbec nerozumějí.

„Čo s ňou mám robiť? Ona se nezmění ..“

„Neřeš to. Napadlo mě...“

„Copak?“ přitulila se konečně i ona.

„Že bychom ji mohli trochu vyšplouchnout.“

„Vyšplouchnout?“

„Jo. Zasloužila by si to.“

„Já nevím ... tyhle věci nemám ráda.“

„A jaké věci ráda máš, milácku?“ zajel jsem jí pod košilku a našel jsem docela neunavený čudlík.

„Jo. Třeba zrovna tyhle...“

Ten večer už jsme nevymysleli nic.

Tedy kromě toho, že jsme si za těch pár dní docela hodně a velmi chyběli.

ONA

Jenže já nemohla usnout.

Snad ji opravdu zaškrtím. Jak si to dovoluje lézt mi za zády za chlapem?

Snad na něho nezačla zas něco zkoušet? Je všeho schopná...

Zalila mě vlna žárlivosti. Když se v poslední době kouknu do zrcadla, je to spíš k pláči jak k radosti.

Třičtvrtě roku nevyspání a kojení udělalo svoje, nemluvě o tom, že člověk tak jako tak nemládne.

Jen Petrušky se to netýká, ta jakoby mládla a štíhlela každým dnem.

Aspoň že máma se pro jednou postavila na mou stranu. Docela by mě zajímalo, co jí řekla... jestli jí tedy opravdu něco řekla, jak se dušovala.

Něco o morálce a tak.