Holky se dovalily až k večeru, i když je fakt, že podle denního světla to poznat nešlo – žádné už stejně od pěti není. V práci končím po šesté, čili aplikuju režim „od nevidím, do nevidím“. Trošku volna jsem si naplánoval na pátek, ale konečně se ozvali nábytkáři a Myšce dovezli skříň a psací stůl. Takže jsme montovali.

Ale nelituju – místo abychom koukali do bedny a nebo do pc, skoro do jedenácté jsme skládali, šroubovali, hledali řešení některých tajuplných nákresů a vůbec bylo fajn.

„Jaká byla cesta?“ obejmul jsem obě. Majdě to bylo fuk, spala jak dříví.

„Šlo to. Našťastie ani nepršalo, ani kolesá nepadali.“

Ha, člověk na pár dní pustí milku z dohledu a už mluví slovensky. Jenže vím, jak na to.

„Hej? A ako bolo u mamy?“

„Jirko!“

Ano, mám zakázáno se svým úděsným přízvukem mluvit slovensky. Přitom je to blbost, mám skvělý přízvuk jak slovenský, tak francouzský, anglický, maďarský a vůbec několika dalších jazyků, o kterých většinou nevím vůbec nic.

To je totiž vlastnost muzikantů. Čili logicky ... Pavlína nemá hudební sluch.

„Ano, miláčku?“

„Vezeme koláčiky, ale ty nejsou pro tebe. A pak taky bryndzové halušky. Dáš si?“

„No, hlady jsme netrpěli, neboj. Zrovna jsem pro vás udělal pikantní roštěné nudličky. Takže halušky schovej na zítra, já ti připravím roštěnou.“

„Ale není to pikantní moc, že ne? Nezapomeň na Majdu.“

„Jednak není a jednak musí trénovat. Život je taky pikantní.“

„Jo... to mi něco připomnělo.“

„Copak ti to připomnělo, lásko moje?“ zajímal jsem se.

„Necháme to na večer, jo?“

„Urkytě.“

Zarazila se.

„Ale to není česky, že ne?“

„Je. Ale ne úplně.“

Tyhle slovní blbinky ... hodně jsme je s kamarádem Mirkem užívali. Kdo ví, jak na tom je, letos se asi na Vánoce neukáže.