V krbu praskají polena, je příjemno. Rozvaluji se v křesle. Přivírám oči, předu jako kočka.... A vzpomínam. Vzpomínám na dobu dětství. Vše možné i nemožné se honí hlavou. Najednou - blik, mám jasno. Notesy, mé klukovské notesy. Jedním z nich listuji. Listuji, ale nacházím jen poznámky z aktivit Junáka. Listuji... listuji... a nacházím zprávu s názvem „Březen“.
Ožívají vzpomínky na dobu, když - a propadám se najednou o mnoho, mnoho let zpět... Je mi deset. Ve škole na tabuli píšeme březen 1953. Těšili jsme se na jaro, ale je potažené černým hadrem. Zemřel president. Gottwald. Náš první. Musím se usmát. V Junáku si vedeme kroniku našeho nového státu a vím, že prvním presidentem je a vždy bude T. G. Masaryk. President Osvoboditel. V učebnicích to ale není. Ještě než půjdu spát, musím si poznamenat: JUNÁK JE BEZVA. Nevím proč, ale je zakázán. Pro správné děti je Pionýr. Říká úča. Naučil jsem se, napsal úkoly a pokračuji v psaní. V psaní toho, co mne trápí. Kamarád je pionýr. Nelíbí se mu tam. Konají s nima samé blbosti. Povídám mu o Junáku. Líbí se mu mé povídání a měl by zájem. Řekl asi něco doma, to neměl. Dnes, druhý den ráno mne učitelka volá k tabuli. Před celou třídou říká, že jsem špatný hoch. Nejsem pionýr. Jdu ještě do ředitelny. Říďa říká, že budu mít zhoršenou známku z chování. Dává mi dopis pro otce. Nic nechápu, nevím, že bych udělal nějakou lumpárnu. Třída i úča mlčí. Doma? Doma špatný hoch chytil facku. Taťka přečet dopis a říká: “Seš moc ukecanej a můžu mít nepříjemnosti“ a čte dál noviny. Zase nevím nic. Koukám na noviny a vidím fotku v černém rámečku ... jasně, zase jsem ukecanej. Musím na kutě. Zítra budu pokračovat. ![](http://g.denik.cz/75/bc/bruntal-shromazdeni-umrti-gottwald180712_denik-380.jpg)
V naší škole je postavený katafalk. Velká fotka v černém rámu s černým fáborem a červené karafiáty převázané černou stuhou. Nad katafalkem je nápis - velkými písmeny, černými, je napsáno “NEZAPOMENEME - VĚRNI ZŮSTANEME“. Čtyři pionýři stojí čestnou stráž. Střídají se. Stojí prý každý den až do zavření školy školníkem. Pionýři nosí kroje se šátky. Jdou-li kolem, musí se zdravit po pionýrsku. Učitelé a my, co nejsme pionýry, musíme se zastavit, otočit čelem ke katafalku a poklonit se. A to i když je naspěch. Jsem skvrna třídy, tak mne učitelé posílají do kabinetu pro různé pomůcky. Tak i dnes. Lítnu ze třídy do kabinetu a honem zpátky. Fakt spěchám. Jinak mne úča zase před třídou sjede. V tom kvaltu, jak pádím, na katafalk nevzdechnu. Při odpoledním vyučování cítím, že budu mít malér... Nemýlím se. Do třídy vchází úča s ředitelem. Stoupáme si. Ředitel mne za ucho táhne před třídu. Neřvu, ale bolí to. Huláká, že jsem zneuctil a pošpinil památku! Zase nic nechápu, bolí mne ucho, nevím co se děje a tak bulím. Na výzu bude trojka z chování. Četli jste zážitky teprve desetiletého kluka. Kluk, který si chtěl užívat jara, sluníčka a skotačit s kamarády. I po šedesáti šesti letech mne mrazí, vzpomenu-li si na ty okamžiky. Časem již zaprášené, prachem let pokryté. Díky událostem, které jsme všichni prožívali, moje děti s vnuky měli a mají bezva dětství. -doktor-
|