Petra na mě zírala.

„Ty si fakt neni normálna. Daruješ majetok úplne cudziemu človeku, zatiaľ čo máte s Jirkou ledva čo jesť?“

Tohle mě naštvalo. „Neni pravda, že máme ledva čo jesť! A vôbec, Jirku z toho vynechaj láskavo. Si myslíš, že som zabudla, čo medzi vami bolo??“

Najednou bylo všechno nějak špatně. Chtěla jsem, aby už byla pryč. Jenže ona ne.

„Nerozčuľuj sa prosím ťa a radšej premýšľaj. To je ti fuk, že musí robiť dvanástky? Že ty musíš pri plienkach prekladať? Načo je ti toľko titulov, keď nedokážeš rozumne riešiť svoje problémy?“

„No hlavne že ty dokážeš vždy rozumne vyriešiť svoje problémy. Hlavne cez posteľ!“ už jsem ji měla fakt plný zuby.

Jenže to nejlepší jenom mělo přijít.

„Prosím ťa prestaň. Vymyslela som skvelú stratégiu, ako využiť situáciu. Pomôže to vám a pomôže to aj mne. Stačí, aby si stopila ten papier, kde Karol podpísal, že nie je otcom malej. V rodnom liste ho má zapísaného, nie?“

Udělalo se mi bílo v hlavě a musela jsem si sednout.

„Ty si sa zbláznila,“ vydechla jsem.

„Prečo? Potrebuješ prachy? Potrebuješ. Je Hořký mŕtvy? Je.“

Bože můj, tohle je moje sestra. Jak jsme se my dvě mohly narodit ve stejné rodině.

„Petra... ja neverím vlastným ušiam. Pozri, nech si urobila v živote čokoľvek, furt som ťa brala, že si moja sestra. Ale toto snáď nemôžeš myslieť vážně predsa.“

„Ty si bola vždycky krava.“

Zapálila si. Ani mi v tu chvíli nedošlo, že se u nás doma nekouří a automaticky jsem jí chtěla přinést popelník.

„Von.“

„Čože? Ty ma vyhadzuješ?“

„Jo. Na balkón. Tu sa nefajčí.“

Vyšla jsem s ní.