Je to stejně zajímavé, jak se z dětského lenocha stává v průběhu života workoholik. Jinak se to moje poslední období nazvat nedá a nemá smysl si namlouvat, že je to dočasné. Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou přistihnu při tom, že jsem nesvůj, když mám trošku volna. Jenže co teď na podzim s tím. V létě bych se šel někam rozložit k vodě, ale teď?

     Holky mě nechaly doma s Majdou, ať si odpočinu, že si vyrazí na nákup. Sotva cvakly dveře, chtěl jsem si to opravdu upřímně užít. Majolenka spala v postýlce a protože do spaní jsem se nutit nechtěl, sáhl jsem po hodně dlouho nečtené knize. Byla to taková hrozně stará polská detektivka z anglického prostředí, jedna z mála knih, co jsem si vzal kdysi s sebou. Ani nevím proč – prvně jsem ji četl snad v patnácti, prostě byla nějak víc „osobní“. Autor v ní vystupuje jako hlavní hrdina, v podstatě je to komorní konverzační příběh, přesně to u čeho bych si měl odpočinout.

„Toho dne dosáhl Joe věku třiceti pěti let a neměl pocit, že by jeho život byl čímkoliv naplněn. Na straně Má dáti toho chybělo nějak moc.“

Účetnictví. Přesně.

Já si tady čtu, a přitom jsem nejmíň měsíc na účetnictví ani nešáhl. Odložil jsem knížku, vyloupl se z postele (všimli jste si někdy, že když se k miminu chováte přirozeně, tak se neprobudí?) a vrátil se do ní s notebookem. Lepší chvilku na doplnění svého Má dáti nenajdu.

Kdykoliv pracuju, dost často si u toho povídám. Jsou lidé, kteří tvrdí, že jsem cvok, ale mně to pomáhá. To povídání si, myslím.

Takže to za chvilku v ložnici vypadalo nějak takhle:

„Hm. Čili za pozdní telefon nám přidali sto třicet korun. Hm. Poslední klient ještě nezaplatil za program … tenhle týden upomínka.“

„grííínghaaa“

„Předposlední splátka za notebook…“

„huuuuuuuug“

„A zaplatíme sociálku už tenhle týden?“

„néééééééééééé“

 Tak to přirozený chování asi moc nefunguje  :-)))

Majolenka leží na bříšku (pase ovečky se tomu říkalo tuším, ale jestli i na Slovensku?) a živě se mnou diskutuje.

Opravdu diskutuje, žádné hladové příznaky. Oči má navrch hlavy a vyloženě čeká, až zase něco řeknu...

„No tak nezaplatíme. Ale jídlo musíme.“

„uuuugheeeeeee!!!“

Ty oči má krásný. Jestli jí to zůstane do dospělosti, tak se z ní budou kluci střílet. Ostatně pár obětí už má na triku i Myška, řekl bych.

„Má Myška kluka, Majdo?“

Na chvíli se zarazila, asi slíbila, že o tom nebude mluvit.

Pak se rozesměje a rozpovídá: „huuugheeeeehug. Paťa! Eeeeee“

„Paťa se jmenuje? Zajímavý. Chceš něco přečíst?“

Souhlasně se rozkývala a přidala nějakou tu batolecí frázi.

V zájmu výchovy jsem nesáhl zpátky po plytké detektivce, ale po učebnici makroekonomii – aspoň to využiju na zkoušku.

„Tak poslouchej Majdo, tohle se ti bude hodit.“