„Tak jak je v Praze?“

            „Ale jo, veselo.“

            „A v Rychnově?“

            „Asi taky.“

            Nechtěl jsem vyzvídat a Pavel nechtěl vyprávět. Chvíli jsme mlčeli.

            „Mamina něco Myšce poslala?“ zeptal se Pavel.

            Vzdychl jsem.

            „Jo. Přání. S tím, že když u ní dva a půl roku nebyla, tak neví, co jí má koupit.“

            „Myška u ní?“

            „Tak nějak.“

            „Snad se mohla přijet podívat spíš ona, ne?“

            „Mně to neříkej. Zkusili jsme požadat ještě naposled o zvýšení alimentů, teď už by si to musela s maminou zařídit sama.“

            „A dopadli jste jak?“

            „Standardně. Oznámila, že je zase v hmotné nouzi, a že si nemyslí, že by Myška za ty dva roky měla mít nějaké zvýšené náklady.“

            Pavel se zasmál.

            „Herdek, ty mám i já. Víš, jak se zdražily energie?“

            To si piš, že to vím. A asi není moc lidí v tomhle státě, kteří by si toho nevšimli.

            Telefon.

            „Ano Pavlínko?“

            „Nič. Jen se mi zastesklo a mám chviličku. Co děláte?“

            „Zrovna vybalujeme dárky od Jiřky.“

            „To je fajn. Ja stále neviem, čo jej kúpim.“

            „Lásko .. nelam si s tím hlavu. Udělej ten skvělej dort a není co řešit.“

            „Ten už je skoro hotový. Ale něco ode mně dostat musí. A já už možná viem čo,“ rozesmála se Pavlínka.

            „Miluju tě. Hrozně moc. A za chvilku už vyrazíme. Nemůžu se dočkat.“

            „Dojeďte dobře, Jirko.“