Existuje v životě lidském pár významných dní. A osmnáctiny mezi ně docela určitě patří. Obzvlášť, pokud jsou to osmnáctiny někoho, jako je Myška. Občas po ní kouknu, jen tak letmo a napadá mě, že se opravdu nějak zžeňštuje. Nechtěl bych s ní tyhle leta neprožít. Naplánovali jsme pro ni hned několik oslav.

         „Mluvil jsem včera s Pavlem, mám tě pozdravovat,“ oznámil jsem po ránu Pavlínce.

            „Áno? Taky ho pozdravuj .. i od Majdy.“

            Malá měla asi tendenci rovnou i zamávat, ale možná se jen oháněla pro další příděl. Asi určitě, protože mého druhého syna ještě ani neviděla.

            „Co kdybychom vyrazili za Jiřkou. Mohli bychom tak začít ty Myščiny oslavy.“

            Určitě jsem tady někde včera měl ponožky. Jenže zapomínám na ten neuvěřitelnej ženskej zlozvyk, všechny účelně odložené ponožky uklízet.

            „Jestli hledáš ponožky, tak jsem je samozřejmě hodila do prádla.“

            „No a jak si je teď mám vzít, když už jsou ve špíně?“ poškádlil jsem Pavlínu.

            „Jirko!“

            „Jo, já vím, dělám si srandu. Takže jak, pojedem?“

            Moc bych na to nevsadil. Pavlína vychází s mojí sestrou řekněme, jakžtak. Ale docela určitě po setkání s ní netouží.

            „No vieš ... Majdalenka má asi trochu rýmu...“

            „Rozumím.“

            Oponožkován jsem k ní dorazil a dal jí pusu.

            „Neřeš to. Stavíme se v Praze pro Pavla a zajedem k ní sami. Určitě má pro Myšku nějaký superdar, a už jsme ji dlouho neviděli.“

            Má hrozně krásný oči, když chce poděkovat. To je asi ten důvod, proč bych pro ní skočil třeba do Labe. A nebo do Orlice.