Už jsem to kdysi říkal.

     Sobotní snídaně jsou takovej malej týdenní zázrak. Dokud nezačne škola, tak si jich užiju úplně maximálně. Domácí vajíčka, na drobné cibulce, nebo na špeku, šunce, se slaninou a k tomu džus, kafíčko, mandarinky, chlebíky s máslem...

      Utřískal bych se po tom.

      A jsem rád, že si na to Pavlína zvykla. Dokonce někdy i vyleze z brlohu a pomůže mi s tím.

      A dokonce, co bych to nepřiznal, už jsem jí dostal skoro až do postele i já. Obzvlášť v poslední době se to hodilo.

      Začal jsem dělat dvanáctky, respektive jsem si přibral úvazek – o těch penězích, respektive antipenězích, jak Pavlína nazvala mé dluhy, by se dala napsat víc než jedna roční série, ale věčně se s tím čtenářstvo obtěžovat nedá.

     „Tatí?“    

     Ne, to nezačala Majda mluvit, to vylezla Myška. Letos začíná třeťák, neskutečně to letí. Když moje bývalá odešla, dcera se rozhodla zůstat se mnou, a to dokonce ve městě na druhém konci republiky, kde jsme nikoho neznali a začínali úplně z nuly.

      Vlastně ani ne tak z nuly, jako z hodně velkého minusu.

      Doby, kdy mě Milena dokázala i na dálku naštvávat, už jsou dávno pryč.

      Nejsme v kontaktu dva roky, ona dokonce ani s Myškou.

      Když jsem požádal o zvýšení výživného, protože Myšce bude letos osmnáct a sama se o to, aspoň zatím, starat nechce, reagovala očekávaně.

     Jako vždy je v hmotné nouzi (přemýšlím, jestli  odpověď soudu stylizovala v Itálii, Německu nebo Belgii, kam jezdí s kapelou), navíc si nemyslí, že osmnáctiletá dcera má větší požadavky než šestnáctiletá a úplně navíc na ní dcera kašle.