Prázdniny jsou sice pro děti, ale já je mám pořád moc rád. V červnu se jich už nemůžu dočkat a koncem srpna otráveně vyhlížím září. Letošní léto docela ušlo. Tedy, ne že bychom se povalovali, myslím hlavně počasí.

      Když se dá koupat, je všechno ok. Pavlína si mě dobírá, že jsem vzácný druh vodního lva, pořád nechápe, že jsem nejspokojenější namočenej.

      Sobotní ráno, červenec... otevřeným oknem dýchá do ložnice budoucí horko a venku je klid. Když se podívám vedle sebe, oddychují tam dvě nádherný ženský, a to se dokonce aspoň jedna usmívá. Ne, musím zklamat nové čtenáře, opravdu to není žádná sexuální divočina, prostě si užívám rodinnou pohodu.

      Asi o hodinku později se kojí. Mája je přisátá s Moravcovskou urputností a ještě stačí při tom bouchání rozesílat po ložnici celebritní úsměvy. Na hlavě jí nedávno vyrostlo srandovní blonďatý chmýří, je rozkošná. Že by to byl základ  budoucí zlaté hřívy, co bude mít po matce?

     „Všiml sis?“ povídá Pavlína, když vyměňuje prsy.

     „Čehopak?“

     „Kdykoliv jsme tady komplet, tak se Majda usmívá."

       Vědecký přístup k pozorování reality u Pavlíny zbožňuju. To se pak lze s tím druhým o něčem bavit. A je v podstatě jedno o čem.

     „To jako, že umí v půlroce základní aritmetiku?“

     „No tak nějak.“

     „No a proč se usmívá teď?“

     „Jak jako?“

     „No teď nejsme komplet. Myška tu není.“

Pavlína se zarazila: „No, já myslela hlavně tebe ...“

Pohladil jsem ji po vlasech: „No, víc už se lvovi zalichotit nedá, miláčku. Dáš si snídani?“