O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Související články
Přihlášení
Anketa
JAROSLAV HUTKA |
Úterý, 04 září 2012 | ||||||
Strana 1 z 4 Sedím v kavárně Slavia, je deštivý den, poslední v srpnu. Odsedl jsem si od výhledu na Národní divadlo a k oknu, kde na mne táhlo, si přisedly dvě mladé Američanky. Jedna tlustá velká a druhá drobná. Drobná mluví tiše, tlustá pronikavým hlasem. Snažím se soustředit na kavárenský hluk a nerozumět, o čem si holky povídají.
Vedle mne přes uličku jemně hraje pianista. Znám ho snad desetiletí, je to matematik, studoval matfyz a má teorii, že lidé se mají scházet jen v kavárnách, protože to má úroveň a kulturní odstup. Když se scházejí doma, tak to vede k nevěře, rozvodům a ničení společnosti.
Pianista ve Slávii to jinak vidět nemůže a snad ani nesmí. Udělal přestávku, vstal, naklonil se přes koženou lavičku ke mně, podal mi ruku a srdečně řekl:
Bylo tam maličko publika, ale objevila se tam krásná šestnáctiletá Nina, která mé písně znala, oslovovaly ji, chtěla o nich mluvit. Sešli jsme se několikrát a já přes ni zase nahlédl do svého zpívání. Byla v tu chvíli mostkem, přes který jsem přešel přes prázdnoty devadesátých let zase zpět do tohoto světa.
Před šedesátkou jsem se pak pustil naplno do nové tvorby, stáhnul do toho také Vladimíra Veita a za šest let máme hotových víc než sto písní a je čas je začít vnucovat do veřejného prostoru. V kapitalismu je publikum jako vesnická buchta sedící v koutě na hasičském plese. Sama nic neudělá a pokud ji někdo nevytáhne na parket, sedí v rohu a neví nic. Umění je reklama a reklama je umění, slyšíval jsem od progresivních umělců v Holandsku.
Hmm. Není.
|
< Předch. | Další > |
---|