Rozesmálo mě to.

      „Tak to je docela možné. Tehdy všechno fungovalo jinak, ale fungovalo. To komunista nečekal, ale ani já ne. Byl to zázračný čas v tom pustu a prázdnu, které přinesla ruská okupace. Každý rok tak stovka koncertů. Na vyprahlé poušti se stále objevoval život.“

„Měl bys to napsat. Dnes už to nikdo neví. Tohle bylo to nejpodstatnější. Tak jsme tu okupaci přežili.“
„Jenže já už to taky pořádně nevím. Pak přišla emigrace a všechno mi to vymlátila z paměti a teď už to v mozku nikde nenajdu. Tohle je dobrá příhoda...“ zasmáli jsme se ještě jednou.

     Kopli jsme do sebe dalšího panáka. V tom horku se zdálo, že to ani nepůsobí. Čeština si hlučela před kostelem postaveným Portugalci a vše se zdálo domácké a radostné. Někteř ísem jezdí na půl roku, my s Magdalenou jsme přijeli na tři měsíce, někdo jen na den. Skupinka lidí  v daleké cizině, které spojuje pouze jazyk. V Česku bychom se nesetkali.

     Pak u nás zastavilo auto.Řídil Rahul a vedle něj seděla Ayesha. Dva Indové z Dillí, kteří si pronajali dům na naší straně pláže, na té severní. Nedávno jsme se skamarádili. Spolu mluví anglicky, hindí mluví se svým sluhou, který skvěle vaří a je nešťastný, že z hlavního města padnul do takové díry. „Do you want to go with us. We shall take you home,“prohodil znělým chraptivým hlasem Rahul.

      Patnáct let prožil v Anglii, tři v Holandsku, Ayesha studovala umění v New Yorku. Od kostela k nám je to dva kilometry po kamenité cestě. Magda nastoupila první, já se vsoukal za ní.