|
 Hrabu se v knihovně a našel jsem starou útlou knížečku o Arsenu Lupinovi. Četl jsem jich za mlada dost a dost a jeden jeho příběh mi utkvěl obzvláště v paměti, snad měl název „Arsene Lupin v Paříži“. Pokusím se ten příběh, odhaduji z třicátých let minulého století, převyprávět podle záznamů mé chabé stařecké paměti.
Jednou se - při útěku před policií - ocitnul Arsene Lupin v Paříži na nádraží a jeho jediným majetkem byl slušný oděv a pár tisíc franků v kapse. Jak jde po mostě přes Seinu, uvidí zoufalou mladou dívku, která chce ukončit život skokem dolů... On, jako správný gentleman, ji zachrání. Skončili v jedné útulné hospůdce a Arsenovi padlo do oka v na stole ležících novinách celostránkové oznámení, že známý deník Le Mond bude pořádat obrovitý banket při příležitosti svého 100letého založení.. Na dalších stránkách novin zahlédl malinký inzerát, že jakýsi obchodník prodává levně 2 500 láhví octa. A on s tou slečnou, na základě těchto informací, ukul zajímavý plán, do kterého vložil veškerý svůj kapitál. Nejdřív udělat vizitky na ručním papíře, že on je ve správní radě deníku Le Mond a byl pověřen organizací oslav. Za druhé - došli spolu k onomu obchodníkovi s octem, koupili od něj všechny láhve a pronajmuli si na pár dní jeho krámek. A za třetí si nechal vytisknout viněty na láhve neexistujícího špičkového vína. Dva dny pak seděli spolu v krámečku a lepili na flašky s octem viněty tohoto speciálního vína. Arsene už za poslední peníz si nechal vyčistit oblek a boty a vyrazil po nejznámějších hotelích v Paříži. V každém hotelu se nechal uvést k řediteli a vysvětlil mu, že správní rada v tajném zasedání rozhodla o tom, že oslavy stoletého výročí budou právě v tomto hotelu. Také s hlavním kuchařem se pak projednalo vše ohledně organizace banketu. Nakonec Arsene prohlásil, že správní rada rozhodla o tom, že se bude pít víno té a té značky a uvedl tím tamějšího sommeliéra do značných rozpaků; protože oni toto víno prostě neměli. Tak mu dal adresu na speciální krámek, kde se ono víno dá koupit a kde ho ostatně celá správní rada kupuje. Při rozchodu zavázal ještě ředitele hotelu mlčením, že uspořádání banketu je přísným tajemstvím až do jeho začátku a že při této příležitosti vyjde zvláštní vydání novin, které zdůrazní spokojenost s podnikem. A asi si vážený čtenář domyslí, jak to skončilo. Arsene obešel dalších devět hotelů a všem řekl to samé. Hoteloví poslíčkové se sice u krámku potkávali, ovšem i oni byli zavázáni tajemstvím. Během jednoho dne byl ocet vyprodán a za láhev koupenou na 50 centimů dostali 50 franků. Nu, a v závěru příběhu se o rekordní zisk rozdělili a šli každý svou cestou. Případně, jak to bývá v pohádce, spolu žili šťastně až do smrti. Ale to Arsene Lupin nejspíš neudělal, co já vím, tak byl ač ženami obletován, tak vždy raději sám... Zrovna jsem si říkal, že bych si rád po létech tuhle „brakovou literaturu“ zase přečetl. Mělo to něco do sebe, šmrnc a úroveň. Byla v těch příbězích noblesa a elegance... BOUŠKA
|
