Tak snad to vyšlo. Z firmy, se kterou jsem jednal o externí spolupráci, přišla kladná odpověď. Normálně bych se domů hrnul s dobrou zprávou, ale když jsme si tak vyjasnili, jak to s tou komunikací v praxi je, rozhodl jsem se, že Pavlíně nic říkat nebudu. Taky počkám, až to bude fungovat, čili minimálně rok. Člověk nikdy neví.

            Vlastně to vůbec pak není problém, mít vlastní příjmy bokem, že já blbec jsem na to nepřišel už v manželství, nemuseli jsme kupovat teď plíny na úvěr. Houby na úvěr – normální kontokorent, dorovnaný do konce měsíce. Takže jestli banka nelže (což se samozřejmě nejen že nedá vyloučit, ale spíš dá předpokládat), tak se to srovná bez poplatku. Jenže na tohle tutlání člověk asi musí mít žaludek, prostě to neumím. Takže jsem to probral aspoň z Myškou.

            „Poslouchej tati, čili bych mohla ten novej foťák na podzim zahlídnout?“

            „Jestli to vyjde jak má, tak určitě.“

            „A nebudou vám ty peníze chybět?“

            „Nebudou, protože oficiálně žádný nejsou. My jsme si to s Pavlínou tak nastavili teď.“

            Pozorně si mě prohlídla.

            „Není to nějaký nedorozumění, že ne?“

            „Ne. Pavlína se vyjádřila jasně.“

            Myška pokrčila rameny.

            „No jo. To je vaše věc. Jo, abych nezapomněla, máš chvilku?“

            Měl jsem. Myška mě vytáhla do svého pokoje a na stole měla položené tři obrázky. Kdepak obrázky. Tři diplomy. Druhé a dvě třetí místa z mezinárodní fotografické soutěže.

            „Ty brďo... No ty jsi skvělá! Ježíš holka, jak to děláš?“

            „Nevím,“ usmála se.

            „Tak jo. Ten foťák bude. Spolehni se. Budeme slavit?“

            „Já nevím. Jesti chcete… já bych si nejradši dala hambáč.“

            „No tak jedem. Majda spí, Pavlína pracuje, tak se rozšoupnem. Počkej, jen jí řeknu, že se pojedem nabaštit, ať nemusí nic dělat na večer.“