Oslava byla. Zasloužená a vydařená. Já vím, že to je nefér, alebrž se to týká všech kromě rodičky, ale co s tím člověk nadělá. Ráno jsem si napustil vanu, bohužel ne ideálně – místo špuntu jsem si do výcucky dal filtrační kroužek, nebo jak se tomu říká, takže mi teplá voda protekla a zbyla na mě studená sprcha. No, aspoň jsem se dokonale probral.

 Uklidil jsem oslavenecký nepořádek a pak jsem zkusil spočítat pár věcí na zápočet z matiky. Nebyl to ideální nápad, přece jen na tyhle věci má mít člověk hlavu čistou.

„Skočím si za Anetou, jo?“

„Určitě. Nepotřebuješ něco? Do školy, na sebe, nebo tak něco?“

„Ani ne.“

Myška je nenáročná ženská. Je fakt, že se to v podstatě hodí, ale přece jen …

„Aspoň nějaké věci na jaro bychom měli nakoupit, Myško. Kdo ví, jak to bude za měsíc.“

„Tati?“

„Ano?“

„Jak dlouho ještě nebudeš vědět, co bude za měsíc?“

Hm. To je dost silnej dotaz.

„Jak to myslíš?“

„No, když jsme tady začínali, bylo jasný, že zachraňuješ, co se dá. Ale myslela jsem, že po dvou letech už budou některý věci srovnaný.“

Rozumím.

„Myško, co ti mám na tohle říct? Já nejsem ekonomickej genius, jako třeba Kalousek. Dělám, co můžu a musíš uznat, že jsme na tom líp, než jsme byli, i když s tím co bývalo, se to pořád nedá srovnat. To, že nevím, co bude za měsíc… prostě, uvažuju i s věcma, který vůbec netuším, že nastanou.“

„Já jsem jen chtěla říct, že bych chtěla už nějakej výhled. Když řekneš, že musíme nakoupit hadry teď, pořád mám pocit, že jsme na tom blbě.“

„Ale ne. Tak to není. Spíš … čeká nás období, který moc neznáme. Nemám moc představu, co to bude stát a obnášet, i když samozřejmě něco tuším. Takže bude třeba chvíli trvat, než se s tím finančně srovnáme.“

„Jo.“

Chvíli přemýšlela.

„Tati?“

„Ano?“

„A kolik vlastně vydělává Pavlína?“

„Nevím přesně… něco dostává od univerzity, ale moc to teď nebude.“

„Takže s ní vlastně v rozpočtu nepočítáš?“

„Vlastně ne,“ přiznal jsem.

„A je to tak dobře?“