V podvečer jsem absolvoval nákup, doma jsme udělali rychlomňamku (krkovička na malé kostičky, brambory taky, opéct, pak zapéct a posypat sýrem – rychlý a chutná to) a pak jsem kompletoval účetnictví. Do postele jsem dopadl tak akorát, asi už bych usnul v sedě.

     Druhý den jsem si vzal dovolenou. Čekal mě berňák, sociálka, pojišťovna a pak ještě zubař a banka.  Prostě docela našlápnuto. Odvezl jsem Myšku do školy a cestou jsem ještě naťukl včerejší rozhovor.

„Takže, nebudeš se stěhovat, že ne?“

„Tati... já jsem to nemyslela zle,“ odhrnula si vlasy z čela, slušelo jí to.

„Já vím. Ale vážně je to tak, jak jsem ti říkal. Já už jsem holt takovej... kvočna.“

„Petra si Šárka taky nemůže vynachválit.“

„Cože?“

„Mno, na facebooku se svěřila, že je nemocná a Petr jí odvezl na pohotovost, koupil prášky a už třetí den jí dělá čaj.“

To má asi po mně. Kdykoliv děti nebo Milena začaly marodit, byl jsem ve svém živlu.

„No vidíš, ta to aspoň ocení.“

„Mamina to taky olajkovala.“

Aha. Facebookový „To se mi líbí“.

„To je od ní hezký.“

„Jo. Já tam dala minulý týden ty fotky s miminem. Ty, jak jsi je olajkoval ty.“

Ach jo. Opravdu mám dojem, že ženský dokážou být víc necitlivý než my.

„Taky bylo za co. Ale na druhou stranu - ocenit to dokáže jen znalec.“

„Dík.“

„To bylo trochu nevážně, já žádnej fotoznalec nejsem.“

„Dyk říkám. Dík.“

Je to zlatá holka. Chlap by měl mít aspoň jednu takovou, aby něco za ten život vytvořil pořádnýho.