Mám pocit, že lidi, co chtějí znát svoji budoucnost, tak ji vlastně znát nechtějí. Oni chtějí jen potvrdit, že to co dělají, dělají dobře. Když se to opravdu nějak kroutí k tomu, že pro tu svoji budoucnost musejí něco změnit, udělat, tak jsou nespokojený.

„Asi se vám podařilo na sobě změnit to, co vám ty vztahy trošku bouralo, nemyslíte?“

„Myslíte?“

Ne, nemyslím. Já už raději nemyslím.

„Určitě. Bez toho přece žádná změna nastat nemůže.“

„To máte pravdu. Takže mi asi neřeknete, jestli to teď vydrží.“

„Ne. To je opravdu na vás.“

„Tak vám děkuju. Nezlobíte se, že jsem si na vás vzpomněla?“

„To opravdu ne. Člověk je rád, když někomu utkvěje v paměti.“

      Pavlína. Adaptér. Aspoň vím, co budu dělat odpoledne, až to všechno olítám, abych se náhodou nenudil. A nezapomeň Jiříku, koupit ty dobrý koláčky, ať si to drobet spravíš.

     Raději jsem je vyzvedl hned a měl jsem co dělat, abych se do nich nezakousl. Berňák proběhl svižně a slečna za přepážkou byla příjemná. Kam na to ty ženský tady choděj? Přece Hradec zas tak daleko od západních hranic není a přitom mě pořád překvapuje jednání všech těch lidí tady. Nechci vypadat jako nevděčník, ale najít u nás na úřadě ženskou s úsměvem, trpělivostí, ochotou, to bylo sci-fi. Většinou, spíš skoro vždycky, vypadaly jako já budu v té čekárně u zubaře. Au. Že já na to myslím. A to už nějaký hodně starý dumal objevil, že není filozof, který by vydržel bolest zubů. Něco na tom bude.

      Takže jsem zdaleka nevyužil parkovací potenciál mojí dvacetikoruny a zamířil přímo do nemocnice. Vlastně - ani ne tak přímo, ještě jsem musel pro ten adaptér. Skleróza se věkem prodražuje.

     Zastavil jsem u našeho vchodu, zapnul nouzovky a mrkl do schránky. Pošta. Vybral jsem jí fofrem, hodil na linku a s adaptérem skočil zpátky do auta.