Další  minuty byly k neukousání. Pak zavolala:  „To je taký neuveriteľný chrapúň, ten chlap, že to neni možné!!“

 „Pavlínko, klid... víš co? Přijdu dneska trochu dřív, a proberem to, jo?

 „Jak může někdo něco takového udělat?“

 „Vzpomeň na Krammerová versus Krammer.“

 Když jsem dorazil domů, chodila nervózně po pokoji.

 „Jirko, je to nesmysl. Nevím, jak na to přišel, ale prostě je to nesmysl.“

 „Pavlínko... chci ti říct... že pro mě není zas takový problém si nějak srovnat v hlavě to, že…“

 „Jirko! Posloucháš, co ti říkám?“

 „Poslouchám sakra. Jen se snažím vzít do úvahy...“

 „Ty mi snad neveríš?“

      Ježíš, o čem to mluví? Snažím se jí říct, že i kdyby cokoliv, tak to prostě přežiju a místo toho mluví o důvěře.

 „Pavlínko. Nemyslím, že by tvůj manžel jen tak provokoval. To by přece bylo hodně průhledný.

 Jen se snažím ti říct, že nechci, abys měla problém s tím, že bych se v případě... že... prostě, že bych to nezkous.“

 „Takže mi neveríš.“

 „A ty si věříš?“

 „Co je to za otázka? Samozřejmě. Něco takového prostě není možné.“

 „Poslouchej, fakt nejde o to, abys musela něco přiznávat nebo naopak zatloukat. Chci, abys věděla, že prostě jsem s tebou.“

 Zdvihla hlavu a oči měla plné slz:  „Jirko… to nie je možné. Predsa vieš...“

 „Pavlíno, genetika nelže.“

 „Ježíš ja neviem, o čo ide, ale ja som s ním proste nespala, odkedy sa poznáme... dlho predtým vlastne...“

 „Ale ano vím, ale to není podstatné.“