Myška byla celá vedle z toho, že se jí letos podaří možná vysvědčení bez trojek.

 „Ještě je na to brzo, Myško, je konec října.“

 „Prvního listopadu, náhodou.“

 „Jo. Promiň, nepřetočil jsem si kalendář po letním čase.“

 „Víš, co říkal  Bugy?“
 „Netuším, kdo je Bugy.“

 „Hm, já tuším, co je ta mužská logika.“

 Donutila mě zvednout hlavu od notebooku: „Jak to myslíš?“

 „No že se ti snažím říct, co říkal můj kamarád a tebe zajímá hlavně, kdo to je.“
 „Myško. To je snad logický, že mě zajímá, kdo  je tvůj... kamarád.“

 „Ale to je fakt jen kamarád, spolužák.“

 „Já ti věřím. Jen jsem to jméno, nebo spíš nick, ještě neslyšel. Proto jsem se zeptal.“

 „Ále slyšel, jenže občas neposloucháš, co ti říkám.“

 Ach jo. Tohle mi snad ještě žádná ženská neřekla.  „No tak holt asi už stárnu. A co ti to vlastně říkal?“
 „Že máš pěkný auto.“

 „Cordobu? To je podezřelý.“

 Myška zbystřila:  „Proč? Vždyť to je pěkný auto.“

 „No ale koukej. Hádám, že je to mladej kluk, když je to spolužák. Tak nějak osmnáct?“
 „No... tak nějak.“

 „A že by se v tomhle věku kluk vyjadřoval k poměrně staršímu a nijak atraktivnímu autu?“

 Zabralo to.

 „No jo. To je fakt. Čili to na mne zkouší.“

 „Vypadá to tak. Nejvyšší čas koupit tu pušku.“

 Zasmáli jsme se.

 Ve dveřích se objevila Pavlína:  „Večeře, miláčkové.“

 „Co bude, lásko?“
 „Dušené kuřecí prsa s brokolicí a kaše.“

 „Jdu balit,“ prohlásila Myška.
 „Pssssst, to prostě musíš vydržet. Ostatně králici to svědčí.“

 „Správně Myška. A neboj se, už to nebude dlouho trvat.“