Protože v Edinburghu ani v celém Skotsku nebyl žádný uprchlický tábor, kam by bylo možné naši skupinku šoupnout, museli jsme se s pomocí nových přátel o sebe nějak postarat sami. Naštěstí nám byla přidělena jakási minimální sociální podpora. Ta stačila jen na to nejlevnější bydlení a jídlo, ale tak to má být.

      Paní Deyová v té době pracovala v soukromé jazykové škole, která potřebovala přes prázdniny vymalovat a tak jsme získali první práci a možnost vydělat si na letenky. Navíc jsme mohli zdarma používat školní jazykovou laboratoř a pokusit se o nějaký pokrok v chatrné jazykové výbavě většiny z nás. S nabídkou pomoci se přihlásilo i několik místních Čechů. Pan Millar, který pracoval na univerzitě, nám pomohl s překlady a taky nám ve všem možném poradil. Manželé Hornungovi  - židé z Prahy, kteří přežili nacistický koncentrák - nás několikrát pozvali na oběd a také pomáhali, jak se dalo.

     S bydlením jsme to vyřešili tak, že jsme se rozdělili do tří skupin. Velkej Jirka bydlel s Milanem, já se Zdeňkem a Jirka s Alenou dostali (coby nastávající rodiče) poměrně brzy být od nějaké sociální organizace. My dva jsme bydleli dost dlouho u vynikajících lidí Stuarta Robertsona a jeho manželky Jenny. Stuart byl univerzitním kaplanem Anglikánské církve a víte, co na něm bylo úžasného? Představte si, že uměl česky !!! A docela slušně, i když v Československu prožil jen půl roku. Dost jsem se před ním za svou mizernou angličtinu styděl a zkoušel v tom směru něco dělat...