Často jsme jezdili do Glasgowa, protože tam bylo kanadské vyslanectví. Moje situace ohledně imigrace do Kanady byla o hodně snadnější, protože mě sponzoroval brácha, který už v té době žil na západním pobřeží Kanady v Britské Kolumbii. Takže všechno byla otázka času, lékařské prohlídky a několika pohovorů.

     Zaměstnanci ambasády se chovali přátelsky a měli se mnou i s mou angličtinou trpělivost. Jeden z nich měl zřejmě trošku jinou specializaci, protože chtěl vědět, co že jsem dělal během vojenské služby a pak hned, u jakého typu radarů jsem sloužil. Když jsem řekl, že u přehledového P-12, věděl okamžitě o čem mluvím, obrátil oči v sloup a už se na nic neptal.

     Starožitná, elektronkami osazena kopie německého zařízení z 2. světové války, už v roce 82 hochy z NATO fakt nezajímala.

  A čas šel dál.

     Jirkovi a Aleně se narodil potomek, já se Zdeňkem jsme se přestěhovali do bytu pro studenty, který byl o prázdninách k maní velice levně.

     Když se studenti vrátili, tak jsme šli do jiného bytu, přímo proti hřbitovu a hned nad hospodou Athletic Arms, kde atletické paže místních borců opravdu zvedaly půllitry; a kde byl řev (dlouho do noci) skoro jako v české hospodě.