Tam se po nějaké době dostavili dva imigrační úředníci, kteří se nezdáli mít velkou radost z toho, že je někdo otravuje zrovna ve svátek. Vyslechli Sarah, řekli jí, že může jít a začali si nás s pomoci Zdeňka volat jednoho po druhém na interview. Když přišla řada na mě, musel jsem odpovědět na spoustu otázek o důvodech,  proč chci zůstat na západě. Zajímalo je hlavně, jestli jsem byl členem nějaké odbojové skupiny a jestli jsem byl mučen. V tom jsem jim nemohl vyhovět a tak jsem se jim snažil vysvětlit realitu života v nesvobodě komunistické diktatury.  Bohužel, zdálo se, že je to moc nezajímá. A já začínal mít velice nepříjemný pocit. Až do té doby jsem si totiž myslel, že budeme podobně jako třeba v Itálii, Rakousku nebo Německu prostě krátce vyslechnuti a umístěni v nějakém uprchlickém lágru. Nepočítal jsem s tím, že díky tomu, že Velká Británie s žádnými komunistickými zeměmi nesousedí, nebude nikdo vědět, co s námi.

      Moje obavy se naplnily velice rychle. Oba pánové si nás opět zavolali a já z těch pár slov, kterým jsem rozuměl (a podle výrazu Zdeňkovy tváře) pochopil, že je zlé. Naše žádost byla zamítnuta. Ani jeden z nás nesplňuje podmínky pro udělení azylu, musíme se vrátit na loď. V místnosti vypukla panika, jeden jsme překřikovali druhého. Padla otázka, jestli není možné odejet do jiné země a zkusit štěstí tam. „Ne, nemáte pasy, nemůžete překročit hranice.“ Upozornili jsme úředníka na to, že když jeho kolegové pustili do země celou výpravu bez dokladů, tak je to i jejich vina. To oba pánové uznali, ale trvali na tom, že litují a že jediná možnost je, vrátit se na loď. Ničeho se bát nemusíme, oni už volali na vyslanectví ČSSR v Londýně a byli ubezpečeni, že se nám nic nestane. To byl poslední hřebík do rakve... „Jéžišmarjáá, to jsou idioti“, zaúpěl kdosi.

      Ještě dnes si na ten moment pamatuji jako na chvíli opravdové hrůzy a beznaděje. Čekal jsem totiž, že budeme naloženi do nějakého antonu a pod policejním dohledem dopraveni zpět na loď. Ale tyhle obavy se naštěstí nesplnily. V demokraciích se násilí používá přece jen méně často a tak jsme se prostě znovu ocitli před policejní budovou a začali se radit, co dál. Téměř okamžitě jsme se shodli na jednom. Nemáme co ztratit a naše lodička se nás jen tak nedočká. Šli jsme pomalu zpět do středu města za jediným člověkem, kterého jsme v Edinburghu znali.