Další průvodkyně si zase vysloužila přezdívku paní Kultura. Ta dobrá žena měla za úkol pořádání nejrůznějších společenských her a tanečních zábav. Protože většina mladých mužů seděla u baru, pořádala tam paní Kultura barbarské nájezdy, ale skalp získala jen málokdy. Někteří z nás před ní prchali opačným vchodem, jiní zase museli jít nutně na toaletu a jakýsi hulvát ji dokonce řekl, že on tančit nemůže, protože musí pít pivo. Já jsem se coby člověk nekonfliktní většinou teple oblékl a uprchl ven na příď, kde jsem jako Leonardo di Caprio ve filmu Titanic neohroženě vystavoval tvář slané tříšti a větru.

     A pak přišla velká chvíle: přistání v norském Bergenu a první výlet na kapitalistickou pevninu. Průvodkyně nám ještě před přistáním odebraly pro naše pohodlí pasy a předložily je norským úředníkům samy. Při výstupu z lodi stáli na obou stranách úzkých dveří dva mohutní sovětští matrosové, bedlivě si nás prohlíželi a jejich prosté ruské tváře jakoby říkaly: „jen prchejte holoubkové, ale bez dokladů a bez zavazadel".

     Venku nás čekaly autobusy, které nás vezly krásnými starobylými ulicemi města do jakéhosi skanzenu. Ten byl jistě zajímavý a krásné udržovaný, ale já byl jako na trní. Poprvé na západě a musím čumět na nějakou lidovou architekturu. Autobusy nás ale brzy zavezly zpět do města a my dostali na několik hodin rozchod.

     Bloudil jsem sám ulicemi, obdivoval jejich čistotu a krásné stavby, až jsem narazil na jakýsi obchodní dům. Prošel jsem několik oddělení, až jsem našel oddělení hudebnin. A tam jsem prožil šok, který potkal na západě dříve nebo později většinu socialistických návštěvníků. Prohlížel jsem si elpíčka a ono jich bylo prostě moc. Hrozně moc. Měli tam i sekci mě oblíbené foklové hudby a bluegrassu a tam bylo zkrátka a dobře všechno. Já některé ty desky znal, ale jen v potrhaných obálkách, poškrábané a vyšmelené na různých černých trzích a burzách. Tady jich byly stovky, úplně nové, jen je odnést k pokladně a zaplatit. Najednou se mě udělalo blbě, musel jsem si na chvíli sednout a pozorovat, jak se mi klepou ruce... Nakonec jsem byl rád, že jsem se dostal včas zpět na loď a našel Akvárium otevřené.

     A pak jsme pluli dál. Dlouhým fjordem do Trondheimu, přes polární kruh kolem Lofot do Narviku, pak Tromsö a konečně Hammerfest s nedalekým nejsevernějším bodem Evropy, Nordkappem. Zastávky ve městech byly vždycky jednodenní, spali a jedli jsme na lodi a na den dostávali svačiny. Hluboké, dlouhé a čistě fjordy, stejně jako krásné hory, vodopády, ledovce a barevné domečky na stráních, mi zůstanou navždy v paměti. Vzpomenu si na to všechno hlavně vždy, když se dostanu na západní pobřeží Kanady, kde je příroda podobně krásná. A po tom všem naše loď nabrala směr na jih a plula bez přestávky až k pobřeží Skotska. Já se v té době snažil netrávit i přes špatně počasí moc času v baru a skamarádil se na horní palubě se slovenskými manželi Ondrou a Katkou.