Sovětská loď Estonia, na kterou mě osud zavál, byla turistická loď pro 300 lidí. Byla vyrobená ve východoněmeckých loděnicích v roce 1960 pro státní Baltickou plavební společnost se sídlem v Leningradu.

     Později byl její interiér zrenovován ve Francii a Estonia byla od té doby pronajímána západoněmeckým cestovkám pro výpravy do arktických oblastí. Protože v dubnu ale bylo ještě na takové akce brzy, a bylo potřeba zaučit část posádky, podařilo se loď pronajmout za levný peníz socialistickému Čedoku.

     Ubytoval jsem se v dosti sparťansky zařízené kajutě pro čtyři a vyrazil na výzkumy. Loď se mi líbila. Byla tam velká restaurace, bazén, obchod, kde se daly koupit suvenýry sovětské výroby a dva bary. Bar Old Thomas a Aquarium. Byly otevřené na střídačku, neboť barman byl jen jeden.

     Když se setmělo a loď se proplétala průlivem Kattegat, zapadl jsem po vynikající večeři právě do Akvária. To mělo skleněnou stěnu, za kterou byla voda, ve které ovšem nebyly vidět ryby, ale nohy a další části těl koupajících se spolupasažérů. U jednoho stolu sedělo několik mladých lidí, kteří pili Budvar a pozorovali skrz sklo bazénu jakéhosi tlustého pána, který se právě škrábal na různých choulostivých partiích těla v domění, že to pod vodou nikdo nevidí..  

     Přisedl jsem si a připojil se k jejich humorným komentářům. Dověděl jsem se mj., že v baru platí jako všude v socialistickém světě dva druhy měn. Za libry a norské koruny - kterých jsme od Čedoku dostali jen nepatrně množství - se dá koupit cokoliv, za lodní rubly, kterých jsme měli spoustu, jen lihoviny ze socialistických zemí. Takže zapomeňte na Gordon´s Gin, bude se pít Džin Kapitanskij. Ale také naštěstí Budvar, kterého bylo naštěstí dost a dost.

      Hodně mě překvapilo složení mých spolupasažérů. Mladých lidí bylo na palubě asi tak patnáct, pár lidí středního věku a hrozně moc důchodců. Při ceně zájezdu od 15 do 25 tisíc dost překvapující. Šeptalo se, že ten a ten člověk je vysoký stranický funkcionář nebo jiný papaláš, jeden starší pan se mi pochlubil tím, že je nositelem Řádu práce a má i v důchodu peněz dost!

     Naše průvodkyně byly většinou dámy mladšího věku, uměly anglicky a věděly toho hodně o programu zájezdu i o místech, která navštívíme. Byl mezi nimi jen jeden muž, který jim pochopitelně dělal šéfa. Ten chudák ovšem anglicky neuměl ani slovo a o programu zájezdu neměl nejmenší tušení. Jeho skutečně povolání i poslání bylo každému jasné a lidí ho po čase začali tajné titulovat „soudruh strážmistr". Mě v hlavě nejvíce utkvěla slovenská průvodkyně Darina. Byla docela milá, ale měla dost nepříjemný hlas a funkci hlásné trouby. Kazdy den nás pomocí lodního rozhlasu celé hodiny informovala o všem možném a jejímu hlasu nešlo uniknout. V kajutách se sice dal reproduktor vypnout vypínačem s nápisy „vključit" a „vyključit", ale to jen když hrála hudba. Darina vypnout nešla a proto rychle získala přezdívku Darina Nevyključitělnaja.