Divnou touhou se mi krev vaří celém těle. Z hlavy nemohu vypudit  čokoládovou krásku z odpoledního letmého setkání - dá-li se tomu říci setkání. Zmaten se utíkám ke své tůňce v lesním chládku a tichu. Uklidňuji se a na tmavnoucím nebi vychází první hvězdy... V hladině tůňky se začíná vzhlížet luna, bledá a krásná. Připadám si jako v pohádce, v pohádce  o Rusalce. Ticho a klid.

       Zaslechnu slabounký šustot. Štípnu se. Ale ne, nezdá se mi to. Na protějším břehu opravdu stojí čarokrásná Rusalka; avšak není bledá, a je opravdová, skutečná. Šaty z ní sklouznou a ona pomalu a s viditelným potěšením noří své krásné snědé tělo do chladné vody tůňky. Nemohu od této něžné scény odtrhnout oči. Omámen vidinou pohádkové vidiny nechávám na břehu též oblečení a připlouvám k té živé víle.

     Není zaskočena, přijala mne, snad i mne čekala. Vyměníme si stydlivě úsměv - s rozpaky k naší nahotě. Plaveme, dotýkáme se jeden druhého rukama, zvolna od úst, ramen, dál a dál, tiskneme se k sobě a prožíváme pocity blaha a štěstí, jaké nelze slovy popsat. Pojednou se odpoutá, pohladí mou tvář a zašeptá: „Jmenuji se Aranka, budu jen tvá."  Zahalí své svůdné tělo a cestičkou ozářenou měsícem mi mizí.

      Naše štěstí trvalo několik úžasných nocí. Každý večer patřil jen našim citům a něžným vyznáním lásky. Pravda, občas jsem zavítal na trochu popovídání k táborovému ohni táty této snědé čarodějky. Povídání s Vargou bylo velké poučení, tento kočující cigán byl nesmírně moudrý, ale nemohl jsem myslet na nic jiného, než na svou Aranku.

     Milovali jsme se s touhou svých šestnácti let. Již nikdy jsem nepoznal nic něžnějšího, sladšího, vášnivějšího a opravdovějšího...