A pak se to stalo:  též nádherný vlahý večer, a my nevíme, že náš poslední... Ležíme, naše těla jsou propletena touhou a obklopena něžnou láskou. V tom zapraskala větvička a Aranka mi ztuhla v náručí. Pohlédneme vzhůru, jakoby ke korunám stromů: stojí tam - stojí tam mohutná a mlčící, hrozivá postava!

     Dívka bez hlesu a se skloněnou hlavou vstane, zahalí se, ještě mne letmo políbí na tvář a dojde k otci. Vtom sviští bič. Má láska ani nehlesne. Rány biče dopadají na její tělo, rány trhají šaty. Vyskočím a zatnu pěsti - trhnu sebou směrem k Vargovi. Gestem ruky s bičem přikáže: STŮJ!

     Krev  mi zuřivostí, ponížením a citem k Arance buší ve spáncích - nevnímám a pokračuji v pohybu. Bič zasviští ještě jednou a znovu a dopadá na má ramena. Ztuhl jsem - hanbou, studem a ponížením. Ten muž, ten cigán! Vždyť přede mnou zneuctil svou mou princeznu! Silou odtáhl mou lásku, mé štěstí i můj život do tábora. Zůstal jsem tam jako opařený, plný lásky i hněvu, ponížení. Po tváři mi stékaly slzy, slzy vzteku i bolesti. Krása okolí pro mne přestala existovat. Lehký dotek něčí ruky mne vrátil do reality.

     Vedle mne stála Aranky malá sestřička - prstem na ústech jen naznačila ... mlč. Rozevřela mou dlaň,  něco do ní vložila pak lehce zavřela a vytratila se...