|
 Žili jsme tenkrát v tichém, klidném koutě za městem, obklopeni zelení, lesem a zoologickou zahradou. Taky tam byla stará opuštěná cihelna, ráj to našich dětských her, dobrodružství i dětských lumpáren. V lese, pod klenbou starých rozložitých dubů. byl skryt opuštěný pískovcový lom, bublající potok a palouk s tůňkou, která nás děti lákala svou chladivou, průzračnou vodou s lekníny a hnědými doutníky.
Jedno prázdninové léto, bylo mi sotva deset, naši ulici probral z letního ospalého odpoledne pořádný rozruch. Opuštěná cihelna se plnila drkotajícími krytými vozy taženými hubenými koníky. Cigáni, přijeli cigáni! My děti jsme něco takového ještě neviděly, prostě nevídaná exotika. Nahrnuly jsme se k vozům krytým plachtou, zíraly na pestře oblečené cigánské ženy, některé kojící miminka u obnažených prsů a obdivovaly rychlost, s jakou snědí muži stavěli tábor. Pro rodiče nastalo hlídání kurníků, králikáren a zahrádek. Středem našeho zájmu byl mohutný cigán, černý jako čert a s bičem v ruce. Koně se už pásli na trávě za táborem. Mne ze všeho nejvíce upoutala krásná mladá cigánečka, kojící malé dítě. Divím se, že se vůbec nestyděla, klidně seděla na voze u toho mohutného cigána. Ostatní mu projevovali u nás nevídanou úctu. S kloboukem v rukou ho oslovovali „Vargo". Nás malých zevlounů si nikdo nevšímal. 
Druhý den jsme do už tábora nesměly, rodiče nakázali. Vzpomínám, že mne upoutalo ještě něco jiného.Vedle té krásné kojící cigánky seděla holka, asi tak v mém věku, líbila se mi. Obava rodičů se nakonec nenaplnila. Mohutný Varga poručil zde neškodit. Snad v každé rodině měli brzy nabroušené nože, nůžky, srpy, kosy a nevím co ještě. Pak kočovní cigáni zase za nějaký čas odtáhli. Slehla se po nich zem ... až .... Rok běžel za rokem a bylo opět léto. Život studentský, čas sladkých prázdnin a sladkých šestnáct. Toto léto jsem si oblíbil lesní tůňku, vyhledával její chladnou vodu, lekníny a příjemný chládek, melodický bzukot hmyzu a pozoroval let vážek. Nejúchvatněji tam bylo za vlahých letních večerů, kdy vodní hladina se leskla tajemnou září měsíce. Jednou takhle na zahradě češu ovoce a - ano, neklamou mne uši - je to možné? Ano, slyším, opravdu slyším povědomý rachot vozů, vozů s plachtami. Buší mi srdce: jedou cigáni, cigáni jedou. Mám předtuchu, předtuchu něčeho, ale přesně nevím sám. Zvědavost mi nedala klidu ani pokoje. Jsou to ti, co tu už byli, nebo nějací cizí? Ale jistě jsou to jedni z posledních kočujících cigánů, jak smutné. Znovu si vzpomínám, jak před léty táboření u nás projevovali úctu mohutnému cigánovi -Vargovi. Koupil jsem mu tenkrát paklík tabáku a krabičku doutníků, tu pro jeho krásnou ženu. Dnes, jako před léty, jdu znovu s bušícím srdcem do jejich tábora. Už poznávám tu impozantní postavu, ano, jsou to oni! Kostky osud hodil, mám trému jako hrom. Zastavím před Vargou, zdravím, kývnutím mi odpovídá a zve mne zároveň k vozu.Tábor zatím není hotov. Zdravím i jeho stále krásnou ženu, má vedle sebe malou holku, že by ten bývalý kojenec? A v tom se mi až zatajil dech.U mladé matky stojí hrdá, nádherná snědá dívka, dospívající krasavice, jakých nevidět. Slušnost velí mluvit s Vargou a jen zírat na jeho dceru. Přistupuji a podávám dárky, stejné jako před léty. On dárek příjme a kývnutím mne vyzve k usednutí k čerstvě založenému ohni. Je to pro mne čest. Mohu předat dárek přede všemi jeho krásné ženě. Poslouchám vyprávění Vargy a stále pokukuji po té krásné snědé holce. S lítostí ovšem konstatuji, že mne vůbec nevzala na vědomí. Nezneužívám pozvání, po chvíli se zase zvedám. Varga dovolil, že smím opět přijít dát řeč. Odcházím, pohlédnu ještě k dívce. Ale ona ani nevzhlédne. Uvědomuji si to nyní, vždyť ona nesmí! -doktor- (pokračování zde)
|
