|
 Blížilo se jaro roku 1982, já třímal v ruce výjezdní doložku opravňující mě k cestě do kapitalistické ciziny a už se zdálo, že mé plány nemůže vůbec nic překazit. Takzvaný devizový příslib jsem totiž coby rekreant Čedoku nepotřeboval. Ale pak zazvonil zvonec a pohádky byl málem konec.
Zvonec totiž zazvonil u dveří našeho bytu a za nimi stal fízl. Ne, nebyl v uniformě. To, že ten mladý, obtloustlý, znuděně se tvářící člověk je od bezpečnosti, jsem poznal podle jeho studeného pohledu a pánovitého chování téměř okamžitě. Navzájem jsme se představili, on ukázal průkaz, oznámil mi, že je z oddělení pasu a viz a že chce hlavně mluvit s mými rodiči. Bez mé přítomnosti. Řekl jsem mu, že maminka není zrovna doma a on odpověděl, že otec postačí. To už stal táta ve dveřích, byl soudruhem poučen o co jde, a oba se ztratili v obýváku. Tím jsem získal čas na to, abych mohl vtrhnout do svého pokojíku a změnit tam trochu dekorací. Hlavně americká vlaječka by se sherlockovi pravděpodobně nelíbila. Ten se brzy objevil ve dveřích obýváku, blahosklonně mě pozval dál a rozšafně pokynul, ať se posadím. To jsem ocenil, stejně jako to, že si nohy v zablácených botách, kterýma nám hňápal po kobercích, nedal na stůl. Chtěl vědět jen pár podrobnosti o mé práci, finanční situaci, a jestli náhodou nechci zdrhnout. Když jsem dal na všechny ty otázky uspokojující odpověď, tak se celkem slušně rozloučil a vypadl. Chvíli jsme s tátou mlčeli jak zařezaní a pak se podělili o zážitky. Zdá se, že toho dobrého může hlavně zajímalo, jestli rodiče o mě chystané cestě do Norska a Británie vědí. Za deset minut zazvonil zvonek znovu. Tentokrát to byla vyděšená sousedka odnaproti. Chtěla vědět, jestli jsem něco strašného neprovedl. Byl prý u ní nějaký pan od Veřejné Bezpečnosti a chtěl vědět, zda jsme spořádaná rodina, jestli náhodou neposlouchám „rokenrol" a zdali maminka nechodí výstředně oblékaná. Konečné jsme se mohli zasmát. Soudruha jsem potkal zcela náhodou za několik dní v šalině a slušné ho pozdravil, ale odpovědi se nedočkal. Zase jen ten studený pohled ... Nejspíš mě nepoznal, nebo tam byl služebně, sledujíc nějakého diverzanta, rekreanta či jiného zloducha. 
No a pak jsem si zase myslel, že mé plány nic nepřekazí. To jsem ovšem neznal pána jménem Leopoldo Fortunato Galtieri Castelli. Tento argentinský diktátor, zřejmě znuděn pronásledováním svých politických oponentů, usoudil, že je potřeba nějakého vzruchu a obsadil britské Falklandské ostrovy. To se Velké Británii, coby bývalé královně moří, nelíbilo a poslala na jižní polokouli mohutnou flotilu. Schylovalo se tedy k válce a to nejen k válce ve vzduchu a na souši, ale i k válce na moři. A já měl značně pochybnosti o tom, že sovětská turistická loď s mou maličkostí na palubě navštíví zemí, která je v námořní válce. Naštěstí pro vývoj celé války a tím i pro mou budoucnost, zasáhla do hry britská ponorka s jaderným pohonem HMS Conqueror, která vypátrala argentinský křižník General Belgrano a pomoci dvou torpéd Mark 8 ho poslala ke dnu. Argentinci se rozhodli, že válka bude pokračovat jen na souši a z mého zájezdu nesešlo. A tak přišel čas zabalit zbrusu nový papundeklový čemodan a vyrazit na cestu. Z Prahy jsem vyrazil, po smutném rozloučení s rodiči, zvláštním vlakem Čedoku do východoněmeckého přístavu Warnemünde. Československa socialistická republika se se mnou rozloučila osobou velice nepříjemného celníka, který mi rozhrabal zavazadlo a strávil podivně dlouhou dobu zkoumáním tři kinofilmů značky ORWO. Nevím, jak mohl vědět, že je v jednom z nich svinutá stodolarová bankovka. Já to nikomu neříkal. Nejspíš si ale podobný úkryt pro nelegálně převážené peníze vybralo už hodně lidí přede mnou. V každém případě je dobře, že ty penízky nenašel. 
Po příjezdu do Warnemünde jsme měli několik hodin na procházku po městě i plážích a pak už zbývalo jen projít poslední pasovou prohlídkou a nastoupit na loď... Úředník za přepážkou věnoval mému pasu a doložce jen zběžnou pozornost, ale zato mi tak dlouhou dobu civěl do obličeje, že jsem na loď nastupoval s třesoucíma nohama. Ale nastoupil jsem, ruští matrosové odvázali lana a sovětská loď Estonia opustila bezpečí, pořádek, smrad i teplíčko komunistického bloku. Směr - polární kruh!!! MIKIN (pokračování za týden)
|
